Army of life

Kapitola 11. Sbohem, Phile

„... sklad munice, sklad potravin a jídelna," dokončil prohlídku můj společník. Unaveně si sedl na bednu u skladu potravin a zapálil si cigaretu. Nabídl mi a já přijala. Jen jsme seděly a kouřily cigaretu. Na dlouhou dobu asi mojí poslední...
Kolem půl desáté byla nahlášená dodávka potravin. Dle rozkazu jsem se ujala pomoci při vykládání a ukládání do skladu. Pak jsem spočetla veškeré zásoby a seznam donesla veliteli.

Na oběd jsem si sedla naproti Philovi, čistě z výzkumných důvodů. Věděla jsem totiž, že ztracený oddíl Bravo-6 měl základnu asi kilometr od téhle.
"Ty, Phile?"
"Jo?" zareagoval a na chvíli se přestal věnovat jídlu.
"Oddíl Bravo-6, co se nedávno ztratil, měl základnu kousek od vás, že jo?" Naťukla jsem opatrně. Usmál se a podepřel si hlavu rukama. Prokoukl mě.
"Donahough, co?" Bylo jediné, co řekl. Pak pohled sklopil zpět k jídlu.
"Vyprávěl mi o tobě. Už v Táboře. Měl Tě vážně rád a tady je něco takovýho vzácnost. Jsi tu kvůli němu, co?" Pokračoval, když jsem mlčela.
"Jo, chci ho najít," zašeptala jsem.
"To půjde těžko, když ani velitelství neví, kde jsou, nemyslíš?"
Má pravdu. Asi vážně nemyslím. Jinak bych tu ani nebyla.

Můj plán byl vyplížit se ven ze základny a dojít do základny Bravo-6. Chtěla jsem se pokusit najít alespoň nějakou malou stopu. I když mi mělo být hned jasné, že to už prověřili.
Ráda bych vyrazila už dnes v noci, ale ještě je moc brzo. Moc brzo na cokoliv.

"Nákladní vůz cizího původu, míří k nám. Vzdálanost asi dvě míle," oznámila hlídka vysílačkou. Znamenalo to jen jednu věc: nepovolaní civilisté.
Doběhla jsem ke skladu zbraní, kde už se shromažďovali i ostatní a vyzbrojila se plně automatickou puškou BAR a poloautomatickou zbraní. Doplnila náboje a vzala si helmu a ochranné brýle - vše pro případ útoku.
Ostatní se postupně rozmisťovali na pozice a hlídka vyzývala vůz k opuštění zóny. Nereagovali.
"Veliteli, máme tu druhý vůz, tentokrát ze severního směru!" Zahlásil voják na věži. Stála jsem poblíž věže, takže jsem ho slyšela jasně a zřetelně. Stejně jako Phil a Mason, kteří byly kousek od mě. Ani jednomu z nás se to nelíbilo.

Ohlídla jsem se severním směrem a v tu chvíli vzduchem začali létat střely. Sklad potravin zasáhl jeden z prvních granátů. Za ním zasáhli sklad munice. Jako by přesně věděli, kam mířit. Nechápala jsem to. Rozeběhla jsem se k věži a kryla se. Během vteřiny se ke mně připojil i Phil.
"Bravo-6 napadli stejným způsobem. Jsou připravení, jen... jen nechápu jak," obeznámil mě můj společník a vzápětí vypálil několik kulek.
"Nejsem zbabělec, ale támhle je obrněný vůz. Když se k němu dostaneme, máme alespoň malou šanci se nějak bránit," kývl k hlavnímu stanu. Kývla jsem na souhlas a rozhlédla se.
"Na tři. Raz... Dva... Tři!"

Vyběhla jsem, jak nejrychleji jsem mohla a doufala, že Phil běží za mnou. Na zlomek vteřiny jsem se ohlédla a periferně jsem viděla, jak ho jedna blbá kulka srazila k zemi. Nohy se mi smíkly po zemi, když jsem se pro něj vracela. Rukama napřed jsem spadla na zem. Neohrabaně jsem se vyškrábala na nohy a přibližovala se k němu.
Víte, mohla jsem ho odtáhnout do bezpečí a on by přežil, protože ta střelná rána v rameni šla skrz a nezasáhla tepnu ani kost, ale jeho tělo roztříštěné vlivem granátu jsem už zachránit nedokázala. Nedokázala jsem zachránit ani sebe, když další granát vybuchl pár metrů ode mě...