Army of life

Kapitola 2. Vítejte v pekle!

Když jsem se konečně dostala do postele, bylo teprve devět, ale jakmile jsem si lehla, usnula jsem. Po celodenní dřině jsem byla neskutečně utahaná a úplně jsem zapomněla na křest ohněm. Takže když nás asi ve tři ráno vyhnali z postelí, z počátku jsem nebyla v obraze.

"Co se děje?" zeptala se holka vedle mě lehce ustrašeným hlasem a já jí polohlasně odpověděla. Při zmínce slov křest, kliky a překážková dráha se jí dělaly mžitky před očima. A nedivím se jí. Po tom, jak jí dal Mayer dneska zabrat, bych se klepala taky. Ale já byla víceméně připravená- teda, alespoň jsem doufala. Ostatní vypadaly více méně v pohodě, ale stejně to byla jenom přetvářka. Nahnali nás ke skupině kluků, kteří nastupovali ve stejný den jako my.

" Tak co, slípky? Kdo má odvahu jít první?!" kývl k přelaňování a zadíval se na nás. "Ty!" ukázal na třesoucí se osobu vedle mě. "Já půjdu místo ní!" zakřičela jsem na toho vysokýho holohlavýho chlápka a zadívala se mu do černých očí. Už jsem chtěla začít šplhat nahoru, ale přerušil mě známý hlas.

"Frankline, jasně jsme se dohodli, že... Ale, tak Forksová má odvahu jít jako první? Tak do toho!" povzbudil mě s úšklebkem na tváři. Ten úsměv, ta milá tvář- to všechno byla jenom přetvářka. Až teď- pod černočernou noční oblohou jsme měli možnost vidět jeho pravou tvář: chladnou, neodbytnou a vražednou. Nedokázal skrýt ani svou po krvi toužící povahu. Četla jsem v něm teď jako v knize.

Nechtěla jsem však dát najevo znepokojení, a tak jsem začala šplhat vzhůru a potom na druhou stranu. Pak jsem slezla dolů a vrátila se k ostatním.

"Další!" zavolal hned jak jsem byla u nich. V tváři ostatních byla vidět malá úleva, ale to netušili, že není konec. Po přelaňování jsme klikovali a hned potom z nás udělali štvanou zvěř. Měli jsme se schovat, v případě, že nás najdou budeme klikovat další dvě hodiny.

Běžela jsem okolo skladiště, když mě kdosi stáhl za ruku dovnitř.

"Ššš.." naznačil a já mlčela. V tom okamžiku kolem dveří prošli dva z Franklinových kumpánů. "Před chvílí byla tady," houkl jeden na toho druhého a mně došlo, že myslí mě. " Až jí najdem, je moje," zasmál se ten druhý , ale jeho kamarádíček ho vyvedl z omylu.

"Brzdi hochu, tu už má zamluvenou Mayer. Víš přece, jak má rád tyhle holky," zasmál se a pak se mi ztratili z doslechu. Jediné, co zbývalo zjistit bylo, kdo je osoba krčící se tu ve tmě se mnou.