Army of life

Kapitola 9. MIA

Drahá Becks,
s každým dalším dnem na tebe myslím stále víc. Chybíš mi. Tak moc bych tě chtěl teď obejmout a říct ti, že tě mám rád.
Mé dopisy jsou krátké, ale láska v nich k tobě nekonečná.
S láskou, Mark.

Se zamračeným čelem jsem dopis přeložila a založila k ostatním. Byl pryč dva týdny a já jen čekala na den, kdy se vrátí, kdy mi pošlou parte a nebo, až mě taky odvelí. Čekání bylo nekonečné.

Sedla jsem si zpátky na postel a do klína položila papír a tužku. Nervózně jsem ten bílý kus papíru sledovala a přemýšlela, co napsat. Nechtěla jsem znít zoufale, nebo dokonce moc málo zaujatě. Povzdechla jsem si. Obrátila jsem zrak k oknu a zahleděla se ven. Venku se rozprostírala černo-černá tma a světla z venkovních lamp bylo málo. Všichni okolo mě už spali.

Znovu jsem si povzdechla. Chyběl mi a nejspíš mi i dlouho chybět bude...

- - -

„Forksová?" ozvalo se za mnou v jídelně. Otočila jsem se a okamžitě zaujala pozor. Mayer mi pokynul k chůzi a já ho chtě-nechtě musela následovat.
„Posaďte se, Forksová," pobídl mě, když jsme došli do jeho kanceláře. Vůbec se mi nelíbilo, že neustále opakoval moje jméno.

Porozhlédla jsem se. Stěny byly bílé a většina jich byla naprosto holá. Jen na jedné z nich viselo mnoho diplomů a ocenění. Kolem dokola se nacházely kovové kartotéky plné všelijakých složek a dokumentů.
A pak tu byl kovový stůl. Ten tvořili hromady papírů a složek a hrnek s kafem. Celý vzhled jeho kanceláře mě trochu děsil tou svou ponurostí. Bylo to zvláštní.

„Forksová, mám...," odkašlal si, „mám pro vás zprávu," znovu si odkašlal a já si až teď všimla jeho rudých očí.
Co se sakra stalo?!
„Jde o to, že jednotka odvelena do Sýrie... Se ztratila. Převáželi potřebné potraviny do vesnic, když na ně neoprávněně zaútočili. Mysleli jsme, že to nepřežili, ale jak se ukázalo později, nejspíše je unesly. Nevíme kdo, jak, ani kam. Více zpráv nemáme, ale pátráme po nich. A říkám Vám to proto, Forksová, protože jste byla jediný kontakt vojína Donahougha uvedený v papírech. A ke všemu mě o to sám požádal. Mrzí mě to a vím, že mě nejspíš nesnášíte, ale já vím, jak Vám je," poslední větu zašeptal, pak odvrátil hlavu stranou a já si až teď všimla fotky položené na stole. On a jeho bratr. Byly si velmi podobní.
V tu chvíli jakoby mi konečně došlo, co se stalo a já přestala zadržovat ty bolestivé slzy. Tak moc to bolelo...

(MIA - missed in action - ztracen v boji)