Army of life

Kapitola 10. Sbohem

„Jste si jistá? Tohle už nejde vzít zpět."
Nepřestával se na mě odhodlaně dívat, ale mám pocit, že už na začátku pochopil, že své rozhodnutí nezměním.
„Ano, pane, " odpověděla jsem přiškrceně. Příkývl a něco zapsal do papírů před sebou.
„Dobře. Odjezd je v pátek v 5 hodin ráno. Sbalte si jen to nejdůležitější a... Hodně štěstí, Forksová," zakončil náš vysilující rozhovor, pak ke mně napřáhl ruku a rozloučil se. Z jeho kanceláře jsem vyšla s těžkým srdcem a zmatenou hlavou. Zbývaly mi ještě dva dny, pak odjíždím. Bylo to zvláštní, po těch necelých čtyřech měsících odtud sice vypadnu, ale...

Došla jsem do nám přidělené obytné budovy, kde jsem trávila posledních několik měsíců a zpod postele vytáhla velkou zelenou tašku. Naházela jsem do ní většinu věcí a pak ji nechala položenou vedle postele. Za celou tu dobu jsem se tu v podstatě s nikým nespřátelila, jediný, kdo byl se mnou v užším kontaktu byl Mark a ten byl teď pryč.

Ne, že bych přestala doufat, jen nebyl tady - vedle mě. S povzdechem jsem si sedla na postel holky, co spí podemnou a rozhlédla se. Všichni ostatní byly ještě na snídani a místnost okolo mě jen zela prázdnotou. V tom tichu byly myšlenky jako časovaná bomba. Vyhrabala jsem ze šuplíku vedle postele kus papíru, obálku a tužku.

Drahá matko,
Slovo matko jsem začmárala a přepsala na mami.

rozhodla jsem se nechat převelit. Na důvod se mě neptej, prosím.
Otci vyřiď, že už se ho dávno nesnažím zaujmout, teď jsem tu pro svou vlast a své bratry a sestry.
Nezkoušej mi psát, stejně neodepíšu,
sbohem,
tvá Rebecca.

Dopis jsem složila a vložila do obálky. Pošlu ho potom.

-----------

Všude byl písek a suchá tráva. Slunce pařilo, až to bylo nepříjemné a vzduch byl těžký. Auto drkotalo po kamenno-prašné cestě a mně už se z toho pomalu zvedal žaludek. Markovi jsem sice blíž nebyla, zato písek jsem měla všude a to jsem skoro nebyla venku. Ne, vážně, může mi sakra někdo vysvětlit, jak se mi písek dostal do náprsní kapsy maskáčů?

Když jsme asi po dvou hodinách zastavili, obklopili mě velké vojenské stany a hlídky na každém kroku. Dovedli mě k velitelskému stanu a já vstoupila dovnitř.

"Vojín Forksová?"
"Ano, pane," zasalutovala jsem.
"Pohov. Čekali jsme Vás skoro před hodinou, ale to nevadí, posaďte se. Vaší prací bude převážně hlídka, dohled při přepravách a budete mi neustále při ruce, rozumíte? Dobře, vojín Collins Vám ukáže stan a dovysvětlí vše potřebné."

Následovala jsem vysokého vojáka s holou hlavou až ke svému stanu.
"Ubytujte se, za deset minut se vrátím. Mimichodem, jsem Phil," usmál se a natáhl ke mně ruku.