Army of life

Kapitola 12. Tma

„Na tři. Raz... Dva... Tři!"
Běh. Střelba. Pád. Phil. Granát. Běh. Střelba. Pád. Phil. Mark...

Měla jsem pocit, že umírám. Nejenom fyzicky, ale i vnitřně. A bylo to pomalé a bolestivé. Jako by mi někdo vyrval duši z těla a místo ní tam napěchoval kulky.
Chtělo se mi křičet. Křičet tak moc, až bych nakonec vyplivla hlasivky.

„Myslíte, že je to kvůli nám?"
„Těch podnětů je pravděpodobně celá řada, ale jsou hlavně fyzického rázu, ne psychyckého. Samozřejmě to nedokážeme posoudit přesně, nevíme, co prožívala... "
Všechny ty hlasy jsem slyšela tlumené. Jako bych byla v bublině s vodou a oni mimo ni a strašně daleko.

„Díky, doktore." Kroky. Vrzání dveří.
„Rebecco Marie Forksová, přestaň mě tak děsit - přestaň nás tak děsit - a probuď se... Prosím..."

Chtěla jsem zakřičet, pohnout se nebo cokoliv, ale nešlo to. Stěny bubliny byly moc silné. Pak se ozval tichý pláč a já jako bych opět upadla do naprosté tmy.
Ta tma byla všude, ale občas jsem měla pocit, že jsem zase zpátky doma. Ty hlasy, ta místnost, máma...

Světlo. Jasné bílé a oslepující světlo. Bylo jediným zdrojem světla v mém okolí a s každou vteřinou se přibližovalo. Bylo už těsně předemnou, když jsem rozlepila těžká víčka. Okamžitě jsem je zase zavřela a vzpamatovávala se z šoku způsobeného světlem.
Pípání přístrojů bylo nesnesitelné, tlukot srdce ohlušující a bolest v celém těle nesnesitelná.

Byla tma, ale přímo nade mnou svítila lampička. Po chvíli jsem natáhla ruku a pokusila se ji vypnout, ale všechny končetiny jsem měla jako z kamenní, tak jsem jen ruku nechala dopadnout na tvrdou postel. Věděla jsem přesně, kde jsem, spíš mě překvapil fakt, že tu jsem.
Ah, Phil...
Sakra! Mohla jsem ho zachránit. Kdybych se ujistila, že máme volnou cestu, kdybych ho kryla, kdybych běžela rychleji...
Jenže těch kdyby bylo moc. Udělala jsem spoustu chyb, na které nebylo místo a které tam neměli co dělat. Obzvláště ve válce.

Ležela jsme asi deset minut a zatím statečně odolávala potřebě jít na záchod. Nejenom, že jsem byla slabá, ale hlavně jsem nechtěla vzbudit mámu spící v křesle. Měla rozcuchané vlasy, zmačkané oblečení a nebyla namalovaná. Jako by zestárla o několik desetiletí. A to jenom kvůli mně - nebylo to dobře. Nechci, aby si kvůli mně přidělávala další a ke všemu zbytečné starosti.

Stejně jsem to nakonec nevydržela. Stojan s infuzí jsem si přitáhla k sobě.
Nohy jsem měla ztuhlé, tak jsem je namáhavě přehodila přes okraj postele. Zapřela jsem se dlaněmi o matraci a vstala. Myslela jsem, že když si stoupnu, tak se nohy zapojí a budou fungovat, ale byly jako mrtvé. Dloubala jsem do nich nehtem, rozedrala si část kůže do krve, mlátila do nich pěstmi... Ale nic. Nakonec jsem jen propukla v hlasitý pláč. Máma se vzbudila, do pokoje přiběhla sestřička a po chvíli i doktor se sedativy. Uložili mě do postele a nechali spát. Ale to neměnilo fakt, že necítím nohy.

„Pověz, cítíš něco?" Doktor se mnou navázal dlouhý oční kontakt, dokud jsem ho nepřerušila tichým ne.
„Co to znamená?"
„No, to prozatím nedokážu s urči-"
„Nechte si kecy na koledu. Co to znamená?!"