Smyšlenky

Z mrtvých vstávání

Když na svět přijde splín,
mou duši zatemní stín.
Už asi přišel čas to vzdát,
ústa má už se nedokáží smát.
Pocit chladu a zavržení na mne doléhá
a smrt na jistotu spoléhá. 
Asi už přišel čas to vzdát,
neboť nemám sílu se dál prát.
Svět náš spěje k zániku,
od této jistoty už není úniku.

Kdo zastaví můj do temnoty pád,
když pocity mdlé zčeří slz plný vodopád.
Dívám se, co hladina temná skrývá
a  poslední paprsek světa v něm zmírá.
V hlubině na věky utopena,
má naděje na život zatracena.
Co si mám teď naposled přát,
snad jedině smrti se do tváře smát.

Ničit sny ostatních půjde líp,
když poznáš jak ostrý je odplaty šíp.
Však jen díru v mém srdci zanechal ten,
jenž život mi zmařil jediným pohledem.
Pro něho objevuji cokoliv jen,
aby se vyplnil každý jeho sen.

Když blízké město se probouzí v mlze raní,
tak toulavá vzpomínka srdce zraní.
Rány však místo na těle
na duši nosím
a dále jen smrt o slitování prosím.
Náhle už vrací se zpět,
vše zlé co zanechal jsi v tajnostech.

Tam někde v hloubi zla květ vzkétá,
co pavouka pavučiny z křivích přísah a slibů spletá.
Ani já s tím nic neudělám,
lék totiž na nicotu neznám...