Smyšlenky

Zachraň mě!

Mám depresi zas,
takže vnitřně zničená jsem.
Pro trápí mě čas?
A problémů zas plný život mám jen.

Sedím u okna a marně se snažím zastavit nekonečný vodopád slz.
To neštěstí si prožírá cestu mnou skrz.

A pak je tu ještě ON, temný básník...
Ten, jež ukázal mi střípky stojí duše.
Proč temnota tak přitažlivá být může?

Náhle propadám se do temnoty,
najednou ztrácím vědomí.
Poslední slova, poslední hudby noty.
Nechci se vrátit zpátky, nic v té temnotě mě nebolí.

Tam spatřím JEHO tvář
snad vidinu budoucnosti,
za jeho vysokou postavou zableskne se matná zář
a já se vracím zpět do kruté přítomnosti.

Neotvírám oči,
jen matně vnímám okolí.
Kam zmizely tóny, chlad a tvrdá zem?
Proč je všude ticho?
Je noc nebo den?
Proč ležím na posteli?
Proč necítím ty purpurové pramínky, jak mě opouští a mizí do neznáma?

Otevírám oči,
spatřím JEHO tvář.
Nejsem sama.
Zabránil mi utéct z reality.
Snad není jen mým snem.