Smyšlenky

Bez dechu

Poznáš i bolesti jinou tvář,
když jejím černým světlem osvítí tě zář.
Slunečního paprsku svit,
temnotu náhle proťal čepele kmit.

Jak se asi padlí andělé cítí,
když pod jejich krokem usychá radosti kvítí.
A slzou co z tváře jim kane
co vodopády smutku po tváři ladné,
kloužou jako večerní stíny v létě,
již nelze nic spasiti v temném světě.

S falešnými úsměvy křivé rady draho prodává
a duši do zatracení věčného strhává.

Smutný to měsíce svit,
když bez lásky je cit.
Vím to jen já a svit měsíce,
co na světě trápí mě nejvíce.
V dali se černé mraky valí
a srdce moje oblaka smutku halí.

Já dobrovolně spoutat city se nechala,
a po zbytek života na osvobození čekala.

Z oblohy zářivý smutný měsíc se dívá
a nehybné dívčí tělo s hladinou vodní splývá...