Slyším kroky zas,
znovu ten známý hlas.
Láká mě na místo temné,
vzdálené a opuštěné.
Tak proplouvám tmou,
mezi stíny se skrývam,
splývám s mlhou
a na hřbitovní zeď se teď dívám.
Na mě tam čeká.
Určitě... Já to vím.
A půda je zde měkká,
pokrytá listovým.
Náhle celý svět se ztrácí
a já se k zemi kácím.
Jak mě někdo drží cítím
a vědomí ztrácím.
Nehřeje mě jeho náručí mrtvolně chladné,
pod jeho dotykem i srdce plné života zvadne.
Necítím nic, na duši blažený klid.
Jen tělo bude tu na zemi poklidně hnít.
Až paprsky sluneční probudí svitem svým vše, co dosud spalo.
Snad jestli se probudíš, možná zjistíš, jestli se ti to jen zdálo.
Ty však nevnímáš ani necítíš snad,
zdobí tě první sníh a zkrásněl tě chlad.
ČTEŠ
Smyšlenky
PuisiPoezie s nádechem, smutku, mystična, žalu, emocí, prázdných chvil a tušení Tato neoblíbená slátanina bude již brzy vydána
