This Part Of My Life [1D]

Chapter 2

Hazza

Přesně tohle stálo na displeji mého mobilu hned pod fotkou roztomilého chlapce s tmavými kudrnatými vlasy a zelenými kukadly. Ještě dlouhou chvíli jsem se nezmohla k žádnému pohybu. Až po vyprchání prvotního šoku a následném překontrolování jména na obrazovce jsem se odhodlala hovor přijmout.

„H-Harry?" vykoktala jsem ze sebe, pořád nevěříc, že by se na druhém konci mohl ozvat právě jeho hlas. Ale on tam skutečně byl.

„Ahoj D." Pozdravil mě pouze mým iniciálem, tak jako to dělával vždycky. Když jsme byli malí, nikdy mi neříkal celým jménem nebo jeho běžnými zkratkami, zkrátka a dobře, používal pouze D [:dí:]. Jeho hlas zněl vesele a skoro až uličnicky. Při zvuku toho líbezného hlasu se mi roztřásly kolena. Neudržela jsem se na nohou a svezla se na starou houpačku, která tu většinou postávala bez povšimnutí nebo spíš jen překážela. Teď jsem však byla šťastná, že tu je. Alespoň ještě jednou v životě může posloužit dobré věci, než se odebere do věčných lovišť.

Když jsem pořád ještě v šoku z toho, že před necelými čtyřmi hodinami jsem se takhle sesula k zemi kvůli tomu, že na mě dočista zapomněl, a teď si po více jak roce zavolá s tím svým rozkošným ‚Ahoj D', neodpovídala, spustil on. „Ach Deb," vydechl smutně. „Ani nevíš, jak moc mi chybíš a jak moc bych se ti chtěl omluvit. Já vím, že mi asi nikdy neodpustíš - já bych si rozhodně neodpustil. Tohle se prostě nedělá a já to poděl na plný čáře. Vím to a nebudu se vymlouvat na to, že jsem vůbec neměl čas nebo že mi to někdo zakázal. Čas jsem měl a nikdo z managmentu nemá až takovou kontrolu nad našimi osobními životy, aby mi to zakazoval. Já jen," vychrlil to ze sebe tak rychle, až mu došel dech a musel se nadechnout.

„To, jak jsem na tebe neměl čas během našeho prvního turné, to jsem ho vážně neměl, jenomže jsem si uvědomil, že takhle to už bude nejspíš pořád. Nechtěl jsem tě nechat se takhle trápit. Chtěl jsem tě nechat na pokoji, abys na mě zapomněla a mohla začít žít svůj život beze mě. Bolelo to pořádně a stále to bolí. Myslel jsem na tebe každou volnou chvilku a říkal si, co asi tak teď děláš a co je nového v Holmes Chapelu. Někdy jsem se o tobě něco dozvěděl od mámy nebo ségry, ale nikdy nic moc konkrétního. Tak strašně všeho lituju a teď se chovám jako ten největší sobec na světě, když ti volám a doufám, že mi jednoho dne budeš moci alespoň z části odpustit a troufám si doufat i v to, že to mezi námi bude zase jako dřív. Ach bože, chovám se jak totální kretén," polkl. Už jen stěží dokázal mluvit přes všechny ty emoce, které mu kolovaly krevním oběhem.

„Harry," vydechla jsem jeho jméno, přemítajíc co mám říct, ale on mě nenechal. Vzlyknul a pak pokračoval.

„Tak moc mě to štve. Kdybych tak jen mohl vrátit čas, tak bych to udělal. Klidně bych ani nešel do té blbé soutěže. Já nevím, prostě bych to všechno udělal jinak..."

„Harry," znovu jsem se pokusila přerušit jeho bolestný proslov, který už stejně moc nezvládal a stejně tak já. Doslova mě to uvnitř mučilo. Trhalo mi to všechny důležité orgány na kusy. Jeho slova se do mě zabodávala, jako tisíce ostří. Tak moc to bolelo, že už jsem ho nemohla poslouchat, ale zároveň jsem v tu chvíli pociťovala i takové štěstí, jako ještě nikdy. Můj nejlepší přítel na mě nezapomněl. Jenom chtěl, ať si zařídím život bez něj. Jasně, větší kravinu jsem za celý svůj život ještě neslyšela, ale i tak. Jen jaksi trošku pozapomněl, že život bez něj neměl smysl. Vždyť my jsme spolu byli už od plenek. Vyrůstali jsme spolu. Byl jako můj bratr, kterého jsem neměla. A jak se cítíte, když ztratíte bratra? Mizerně! A tak mi bylo, když on podnikal ten svůj zatracený plán na mé osvobození se od něj.

„...a tak prostě to všechno, ach, je mi to tak líto..."

Ups, asi jsem se na chvíli ztratila v jeho slovech, ale vůbec mě to netrápilo. Už jsem nemohla poslouchat ten jeho přiškrcený a zlomený hlas. Ničilo mě to.

„Harolde Edwarde Stylesi," oslovila jsem ho důrazně celým jeho jménem, abych tak upoutala jeho pozornost. „Mlč už, prosím." Zřejmě to zabralo, přesně jak mělo, protože Harry náhle utichl. Kromě jeho tichých vzlyků se z druhé strany už nic neozývalo. Teď mám šanci. Ale na co? Abych mu řekla, jak mě to naštvalo? Jak zlomená jsem byla, protože mě opustil. Nebo abych přijala jeho omluvu a všechno bylo tak jak má?

Byla jsem na něj naštvaná, zároveň jsem ale věděla, že to je to, co jsem si celý rok každý den tajně přála. Aby nadešel tento den, abychom byli zase spolu, aby celá tahle noční můra konečně skončila.

„Harry," vydechla jsem totálně klidným hlasem, až mě to samotnou překvapilo. Skoro to znělo, jako bych se chystala poučovat svého nezbedného synka, který právě nasypal své kamarádce na hlavu písek, že tohle se opravdu nedělá. Ale naštěstí zbytek věty už jsem dokázala doříct s emocemi, jež mnou proudily. „Taky jsi mi chyběl," vydechla jsem. „A můžu ti říct, že to co jsi udělal, nebo alespoň to, co sis myslel, že děláš, byla totální kravina! A kdybys byl předtím alespoň trochu ochotný si o tom se mnou promluvit, než za mě cokoliv rozhodneš, tak bych ti to rozhodně rozmluvila.

Vždyť víš, že jsi ta nejdůležitější osoba v mém životě a bez tebe ten život nemá smysl. Ty to víš, Harry. Víš to, protože už jsem ti to nespočetněkrát řekla. A ano, tohle se ti opravdu nepovedlo. Já tu pomalu umírala, zatímco ty jsi ignoroval každý můj hovor nebo zprávu. A neříkám, že ty ses cítil úžasně podle toho, co jsi mi řekl, ale měl jsi alespoň kluky a své fanoušky. Já tu byla sama, Hazzy." Pozastavila jsem se nad tím posledním, co jsem slyšela vycházet z mých úst, protože kdykoliv jsme měli neshody a já se na Harryho zlobila, tak jsem se s ním nebavila a on si mě vždycky těmi svými kouzelnými způsoby získával zpátky.

Třeba jednou když jsme byli u mě v pokoji a kvůli něčemu jsme se pohádali - už si to přesně nepamatuju, ale co vím jistě je to, že jsem si sedla na okenní parapet, dívala se z okna a hrála si na uraženou. Harry si ke mně po chvíli přisedl a bez jakéhokoliv náznaku mě začal lechtat. Svíjela jsem se smíchy a snažila se jej odstrčit, ale on pevně držel a čekal, až to řeknu. Čekal na tu jednu větu, na to slovo, které vždy znamenalo konec naší hádky. Tenkrát jsem mu moc dlouho vzdorovat nedokázala, protože lechtání bylo nejrychlejším a nejzákeřnějším způsobem, jak se udobřit. On to moc dobře věděl.

„No tak, přestaň Hazzo, prosím, přestaň," dokázala jsem tenkrát ze sebe dostat mezi návaly smíchu a pláče. Když se konečně dočkal a slyšel, jak z mých úst vychází zkomolenina jeho jména, kterou jsem nevědomky vymyslela já, tak přestal. Ono totiž, když jsme byli malí a já měla problémy s říkáním ‚R' tak jsem mu říkala Hazzy a později, když jsme byli starší, tak se tohle stalo symbolem míru mezi námi a teď taky velmi často používanou přezdívkou pro Harryho mezi jeho fanoušky.

A tak, když jsem se slyšela říct Hazzy na konci své jinak dost vyčítavé věty, musela jsem se pousmát. Znamená to konec výčitek? Tak brzo? Já ho prostě neuměla nenávidět ani za ten jeho blbý, stupidní nápad.

Na druhém konci se ozval tichý smích. I Harry si toho všimnul a muselo mu projít hlavou to, co mě. Netušila jsem co teď. A i kdybych věděla co říct, Harry byl rychlejší. To, co vyšlo z jeho úst, mě však hrozně překvapilo. Vůbec bych nečekala takový obrat, ale co jsem si myslela? Byl to přeci Harry a já už vyřkla náš symbol míru, tak si zřejmě domyslel, že takhle to bude nejlepší. Zapomenout, všechno hodit za hlavu a chovat se zcela přirozeně.

„Přiletíš o víkendu? Zamluvím ti letenky," řekl už zase tím svým uličnickým tónem. Po našem předchozím, velmi emočně vypjatém hovoru už nebyla ani památka. Jako by se vůbec neuskutečnil. Vlastně, jako by se neudálo nic z posledního roku. I já to cítila. Cítila jsem se volná a prázdná, ale v tom nejlepším slova smyslu. Mé tělo už prostě nesvazovaly ty hnusné řetězy plné bolesti a smutku. Všechny teď pomyslně ležely u mých nohou a já je mohla bez jakýchkoliv výčitek vyhodit do popelnice a už nikdy je nevidět.

Ale i tak mě jeho otázka zaskočila. Copak to může být tak jednoduché? To se mi nechce věřit. Nevím, jestli už jsem připravená ho vidět. Jedna věc je s ním po déle jak roce mluvit přes telefon a druhá přímo z očí do očí, cítit teplo jeho těla, vidět jeho obvyklé reakce...

Ne! Na tohle jsem připravená nebyla.