This Part Of My Life [1D]

Chapter 20

Díky zataženým závěsům byla v pokoji tma, bordel tam byl jako vždy a na posteli leželo Louisovo bezvládné tělo, které klidně oddechovalo. Posadila jsem se na kraj postele a lehce ho pohladila po hlavě. „Loui? Lou?“ snažila jsem se ho opatrně bez vylekání vzbudit. Jemně sebou škubl, když ucítil dotek mé ruky na svém rameně.

„Hmm,“ ozvalo se bručení tlumené polštářem.

„Jenom jsem se ti přišla omluvit za ten včerejšek. Mrzí mě, jestli se tě to nějak dotklo, ale já…“ přerušil mě rozespalým skřípavým hlasem.

„V pohodě, byla jsi opilá. Já to chápu. A stejně jsi nic neudělala, tak se nemáš za co omlouvat.“

„Ale Louisi, já…“ zase mě přerušil.

„Nech to plavat,“ řekl a zabořil hlavu ještě hlouběji do polštáře.

„Já jen nechci, abys byl kvůli tomu na mě naštvaný. Já… moc mě to mrzí. Ty víš, jak špatně snáším alkohol,“ pokračovala jsem.

„Já na tebe nejsem naštvaný, jenom jsi mě vyděsila,“ brblal dál skrz polštář.

„Tak ti teda budu věřit,“ řekla jsem a zdola se ozvalo troubení. „Taxi už je tu, tak já už tě nechám. Chtěla jsem si to jen vyjasnit a rozloučit se,“ při těch slovech s sebou trhl, vynořil se z polštáře a otočil na mě hlavu s vytřeštěnýma očima.

„Jak jako taxi? To tě ten debil nehodí ani na letiště nebo co?“ ptal se nechápavě, když se nadzvedl na lokty a pořád na mě koukal.

„Ale no tak! Už si přestaňte nadávat nebo si to budu dávat za vinu, jakožto že to stejně má vina je, ale tak nelíbí se mi, že se od včerejška hádáte a jste si ukradení.“ Ty jejich nadávky už mě fakt nebavily.

„To není ničí vina. My si tak nadáváme pořád!“ snažil se mi namluvit.

„Myslíš, že ti to jako budu věřit? V jednu chvíli to je samé cukroušku, Hazzoušku, Boo a pak zas debile, kreténe a bůh ví, co ještě?!“

„No, tak to tu u nás chodí. Se ho klidně zeptej, ale to tě jako vážně ani neodveze?“ pořád se divil, proč dole troubí taxikář a ne Harry.

„Neodveze, protože už tu víc jak tři hodiny není, ale mě to nevadí.“ Zvedla jsem se a kráčela ke dveřím.

„Jak tu jako není? Kam zas jel? A co ostatní?“ vyzvídal a já se zastavila.

„Zavolali je do studia a drží je tam doteď,“ obrátila jsem se k němu.

„A co dělám já tady, pokud tam jsou všichni ostatní?“ ptal se a hlava mu to nepobírala. Vyhoupl se do sedu a začal se přehrabovat v zásuvce, ze které pár okamžiků na to, vytáhl svazek klíčů a ze stolku sebral mobil.

„Zayn tě omluvil. Nemusíš tam jezdit. Klidně dál spi, já se jen chtěla rozloučit alespoň s tebou,“ řekla jsem a už se chtěla otočit a odejít, ale Louis ke mně rychle přiskočil a chytil mě za paži.

„No tak to teda ne! Nenechám tě jet s nějakým blbým taxikářem. Odvezu tě,“ řekl, obešel mě a vyšel z pokoje.

„Ale Louisi, to ne! Nechci, abys mě vezl. Nemůžeš na letiště, nemáš ochranku a navíc už tu mám taxi, takže si běž zase okamžitě lehnout,“ volala jsem na něj, když už byl v půlce schodiště. Vyběhl z baráku a za malou chvíli se vrátil dovnitř a čekal na mě. „Já věděla, že to bude blbý nápad tě budit,“ řekla jsem, když jsem sestoupila z posledních schodů a došla až k němu.

„Jsem rád, že jsi to udělala.“ řekl, nahnul se ke mně a políbil mě na čelo. „A teď už pojď. I když… asi tě nepřemluvím, abys tu ještě zůstala, co?“ zeptal se s úsměvem. Panebože, co jsem komu provedla, že je na mě tak sladký, i když jsem se ho pokusila svést, pak se za jeden den dvakrát vyspala s jeho nejlepším kamarádem a ani se kvůli mě nevyspal?