This Part Of My Life [1D]

Chapter 6

„Tak to běžte někdo vybalit, už mám hlad,“ postěžoval si Niall.

„A proč to neuděláš sám, když máš takovej hlad?“ zeptal se ho Zayn lhostejně.

„Já to nakoupil, nemusím tu dělat všechno,“ ohradil se Niall proti Zaynovu tónu. Sledovala jsem Louise, jak protáčí oči, kroutí hlavou a poraženě vzdychá.

„Tak jo, udělám to,“ zdvihl ruce a chytil klíčky, které mu Niall hodil. Otočil se ke dveřím a líným krokem vyrazil ven. Něco mě táhlo za ním.

„Počkej, Lou. Pomůžu ti,“ řekla jsem a vyrazila za ním.

„To nepřipadá v úvahu! Jsi náš host.“ zastavil se a otočil se tak, aby mě mohl rukou zabrzdit. Já instinktivně položila ruku na jeho paži, abych mu dokázala, že mi to nevadí.

„Lou, chci ti pomoct,“ usmála jsem se a s úlekem, ačkoliv nepatrným, jsem zjistila, že pořád svírám jeho ruku a tak jsem ji v mžiku zase pustila.

„Tak dobře,“ souhlasil a společně jsme se vydali ven, ale ještě než se to stalo, postřehla jsem, že Harry zaměstnal sebe a Zayna odnosem mých kufrů nahoru k ložnicím a Niall si vytáhl z kapsy nějakou energetickou tyčinku a šel si ji vychutnat do obýváku.

„Mimochodem, mě to nevadí,“ pronesl Louis, když otevíral kufr Niallova auta. Tak teď jsem nevěděla, která bije a asi to šlo i hodně poznat. „Ta ruka… jak ses mě dotkla. Nemusíš se bát nebo se mě nějak štítit.“ Při posledním slově se začal smát.

„Aha to… ale tak to není Lou. Já se tě neštítím. Já jen, mám to vrozený, víš? Že se takhle nedotýkám nikoho, koho neznám, alespoň půlku svého života,“ vysvětlila jsem mu svou povahu, ale musela jsem se taky zasmát, protože jsem věděla, jak absurdní to bylo. Ale byla to má povaha a s tím už asi nic nenadělám.

„No tak tu jsi měla nechat doma, holka. To fakt nevím, jak to tady s takovou vydržíš.“ Podal mi jednu igelitovou tašku z kufru a zbytek nechal pro sebe. Zamkl auto a vyrazili jsme zpátky do domu.

„Tak já se budu snažit ji nějak poodstrčit, jo?“ navrhla jsem a on jen kývnul s úsměvem na rtech.

Došli jsme do kuchyně a začali vybalovat. Polovinu věcí jsem nevěděla kam dát, tak jsem se soustředila pouze na věci určené do ledničky. Moc jich nebylo, a když už jsem neměla co dělat, usedla jsem na barovou stoličku, kterých měli okolo půlkulatého baru, jenž sloužil jako stůl, přesně pět a začala jsem vytahovat věci z tašek a podávat je Louimu, který je dával na své místo. Pozorně jsem ho sledovala a učila se, kde co je. Nevím sice, k čemu by mi to mělo být - ty dva dny by tu snad vždycky mohl někdo být, koho bych se zeptala, nebo to prostě jenom skříňku po skříňce hledala - ale prostě jsem se tak soustředila na Louisovy pohyby, že mi pár věcí v hlavě utkvělo.

Za chvíli se přiřítil - už převlečený – Harry a zkoumal, co dobrého Niall nakoupil.

„Copak? Dal by sis něco?“ vyzvídal roztomile Lou.

„No jo. Tebe bych si dal,“ potvrdil a kousl Louise do krku. Velice nenápadně jsem se pousmála, ale po chvíli jsem se musela jednoduše otočit zády k nim, aby neviděli můj roztopený, totálně narudlý obličej od toho, kolik smíchu jsem v tu chvíli v sobě držela.

„Nemáš hlad, D?“ zeptal se mě Harry. Trochu jsem se ovládla.

„Ne, děkuji. Nemám,“ odpověděla jsem zdvořile, zatímco jsem se otáčela zpátky k nim.

„No tak až budeš, tak si tu vem, co budeš chtít, jo?“ upozornil mě na to, že jejich jídlo je teď i moje jídlo, ale tím já se až tak moc řídit nechystala. Stačí mi, když jim poteče voda z kohoutku.