This Part Of My Life [1D]

Chapter 12

Když jsem se konečně trochu zušlechtila a oblékla si jednoduchý černý top s béžovým sáčkem s tříčtvrtečními rukávy, úzké tmavě modré džíny a velmi nepohodlné černé boty na podpatkách, což jsem považovala za seriózní oděv, ať už jsme měli namířeno kamkoliv a kabelku nacpala věcmi, které jsem považovala za potřebné, tak jsem spěchala ven, kde už všichni čekali a po skupinkách se bavili.

„Omlouvám se, ale kdyby mi to někdo,“ švihla jsem ostrým pohledem po Harrym „řekl včas, tak bych nemusela zdržovat.“

„Proč zas já? Jsou tu další čtyři, kteří ti to mohli říct a ty tady vraždíš pohledem pořád jenom mě!“ stěžoval si Harry.

„To je dobrý. Máme čas, ale už bychom mohli vyjet,“ zavelel Daddy a vyrazil k autu, konkrétně k Niallovu černému Range Roveru. Všichni se vydali tím stejným směrem a nevypadalo to, jako by měl řídit ještě někdo další.

„Ehm, kluci?“ zeptala jsem se zaraženě. „To pojedeme jedním autem?“ pokračovala jsem trochu šokovaně.

„Jo,“ odpověděl mi stroze Louis, který se objevil vedle mě a rukou, kterou položil na má záda, mě potlačoval směrem k autu, jelikož jsem se sama k chůzi moc neměla.

„Ale nás je šest a to auto je pro pět jestli se nemýlím,“ byla jsem zmatená. Vlastně… dalo se cítit něco jiného než zmatek, když jste byli poblíž nich, v jejich naprosto nepochopitelném vesmíru, který nikomu jinému nedával smysl?, napadlo mě náhle. Odpověď byla jasná. Ne.

„Jo, ale je to největší auto, které máme,“ argumentoval to Louis.

„To je možný, ale pořád je pouze pro pět osob, ne?“ Stále mi unikala pointa jejich uvažování.

„Ne tak docela,“ pokračoval Louis. „Má pět sedaček, to ano. Ale lidí se tam vleze klidně i šest, když si někdo tak drobný jako ty, lehne dozadu na ostatní. Je blbé cestovat dvě…“

„Cože?“ vyjekla jsem zděšeně a nenechala ho ani doříct zbytek věty.

„No moc se nediv a vlez tam. Moje autíčko nás všechny pobere,“ ujišťoval mě Niall, který čekal u zadních dveří.

Tak jo, tohle je společenská sebevražda. Nejen, že je to nezákonné takhle jezdit, ale ještě k tomu si dovedu představit, jak pomačkaní z toho auta pak vylezeme. To jsem klidně mohla zůstat v těch teplákách, pomyslela jsem si. Sundala jsem si sako, abych si alespoň to nezmuchlala, vlezla dovnitř a za místem spolujezdce už seděl Harry, připravený vzít si mě na klín. Tohle bylo fakt divný. Né, že bych nebyla zvyklá na něm sedávat, ale už je to dávno a celá tahle situace mi přišla divná, ostatně jako oni. Ovšemže jsem věděla, že jsou hrozně praštění, ale až takhle? Každopádně jsem na něj vylezla a za mnou už se soukal dovnitř Niall a za ním Zayn a oba si hodili moje nohy na ty svoje. Louis si sedl na místo spolujezdce a Liam usedl za volant.

Cesta to byla příšerná! Naprostý masakr! Seděli jsme tam jak sardinky, tedy, hlavně chudák můj kudrnáč, ale já zrovna taky nebyla v té nejlepší pozici a tak jsem už asi po pěti minutách přestávala cítit tělo. Ale ostatní kluci byli v pohodě. Celou cestu se náramně bavili a zpívali si songy, co zrovna hráli v rádiu. Dokonce, když hráli zrovna jejich a to What Makes You Beautiful - ten song mohli v rádiích hrát pořád a nikdy by to nikoho neomrzelo. Alespoň mě rozhodně ne! - tak ho zpívali spolu se svými hlasy vycházejícími z rádia, ale musím říct, že ta verze, která zněla přímo v autě z jejich úst, ta byla famózní. Vůbec to nezpívali, tak jak měli. Už při prvních tónech se začali všichni šťuřit a vyvolávali jména druhých. Pak jsem pochopila, že si zabírali sóla těch, které jmenovali, takže Niall zpíval Liamovu část, Louis zpíval Harryho a Liam Zayneeho. Refrén pak zpívali i Zayn a Harry, kteří si nestačili včas vybrat sólo. Hádám, že to tak asi dělali často, když už v tom byli tak zběhlí.