This Part Of My Life [1D]

Chapter 11

Po snídani mi všichni poděkovali a šli se připravit. Snědli to na chlup všechno. Opravdu, ten jejich apetit bych fakticky mít nechtěla. To bych se pak mohla rovnou přihlásit do pořadu XXXXXL, pomyslela jsem si. Sklidila jsem nádobí a šla nahoru do Harryho pokoje. Harry tam stál před zrcadlem a přiměřoval si dvě košile - jednu čistě tmavě modrou a druhou taky modrou, ale se vzorem červených květů.

„Ááá, tebe zrovna potřebuju. Kterou?“ zeptal se mě, když mě zaregistroval v odraze zrcadla.

„Hmm,“ začala jsem uvažovat a sedla si na postel. On si mohl obléci cokoliv a stejně mu to slušelo pořád stejně. „Tu čistě modrou,“ řekla jsem nakonec a Harry si ji začal oblékat. Sledovala jsem pečlivě každý jeho pohyb. Byl tak vysoký a hubený, že se každá část jeho těla zdála dvakrát tak větší jak u normálního člověka.

„Co je?“ zeptal se se smíchem, když si všimnul, že ho pozoruji.

„Ale nic,“ řekla jsem a rychle sklopila oči. Tak jo, Debro. Přestaň tu okounět a běž dělat radši něco užitečnějšího!, přikázala jsem si. Zvedla jsem se z postele a odkráčela ke dveřím, aniž bych věděla, co to něco užitečnější je. Hlavní bylo, že všude to bude bezpečnější, než zrovna teď tady.

Ale to jsem se bohužel šeredně spletla. Jen co jsem vyšla ze dveří, vrazil do mě Louis. A to takovým způsobem, že tomu klidně mohl zabránit, protože se vsadím, že mě musel vidět, když jsem zavírala dveře od Harryho pokoje. Místo toho, aby se omluvil a pokračoval v cestě, mě chytl nad loktem a sjel pomalu až k mé dlani.

„Promiň, zlatíčko. Já nechtěl,“ řekl tím nejvíce lhářským tónem, kterého byl schopen a ještě k tomu se mi nepřestával dívat do očí, takže jsem v nich snadno mohla vidět, jak v nich probleskávají všichni čerti. Chtěl to udělat, za to dám klidně ruku do ohně. Viděl mě a schválně do mě vrazil, aby mezi námi opět vytvořil nulovou vzdálenost, ze které jsem se dostávala do částečných mdlob. Popravdě, kdyby mě nepodpíral, asi bych bývala padla na kolena.

„To nic. Jsem v pohodě,“ usmála jsem se a předstírala, že v té pohodě opravdu jsem. Čekala jsem, že mě pustí, ale pořád se tak nestalo. Pár vteřin mě ještě propalovaly jeho azurově modré oči a potom se začal pomalu oddalovat, ovšem mou dlaň nepustil. Pomalu ji zvedl do vzduchu a táhl za sebou, dokud mu to moje zkamenění na místě dovolilo. Jakmile už se držel pouze mého nejdelšího prstu, mrkl na mě, pustil i ten zbývající kousek mého těla a pomalým, ležérním krokem došel do koupelny. V ten moment mnou projížděl mráz. Zapomněla jsem dýchat. Nevěděla jsem, jak se ovládají končetiny. Doslova jsem tam zůstala stát jako vytesaná socha. Kluci by si mě teď klidně mohli vystavit v hale jako unikátní kousek na podstavci s popiskem „Živá, neživá.“

Proč mi tohle dělá? Proč se v jednu chvíli chová jako by neexistovalo nic jiného než my dva a potom se zas chová JEN jako opravdu dobrý kamarád? Co má tohle znamenat? Přeci si to všechno jen nevymýšlím. Teda, jako včera večer mi přišlo, že to chápu, ale asi jsem se mýlila. Asi určitě! I když, to jeho chování dneska. Kruci! Musím vědět pravdu! Teď! Hned!

Bez jakéhokoliv uvažování jsem se přehnala chodbou jako kulový blesk a vtrhla do koupelny. Ovšem, hned v zápětí jsem toho litovala. Louis se právě chystal si svléknout poslední kousek oblečení – černé boxerky. Momentálně jsem se chtěla propadnout hluboko pod zem a už se nikdy nevynořit. Deboro, tvé chování je velice nepřípustné, když ztratíš hlavu, proletělo mi hlavou.

Mou myšlenku ještě umocnilo Louisovo hlasité „Ehm,“ kterým se mě snažil upozornit, že obličej má někde jinde. Panebože! Jak dlouho už takhle zírám? Propadni se, propadni se, okamžitě se propadni.