This Part Of My Life [1D]

Chapter 8

Udělali jsme zapékané špagety se sýrovo-kuřecí směsí. Harry prostíral stůl a já mezitím zašla pro kluky. Našla jsem je uprostřed nějaké stupidní hry, kterou hráli na X-boxu, kde se navzájem stříleli, či co. Byli do toho tak zažraní, že si mě ani nevšimli.

„Ehm… pánové, nerada vás ruším při vaší vysoce intelektuální činnosti,“ začala jsem, ale ani známka toho, že by mě zaregistrovali. „Ale kdo má hlad, tak jídlo je na stole,“ dokončila jsem svou větu a při slově jídlo už to v nich cuklo. Hra se okamžitě stopla a kluci už byli na nohách, připraveni jít jíst. „Ale no tak, kluci. První koupelna, pak až jídlo,“ pronesla jsem a přísahám, v jejich očích začaly lítat blesky. Naštěstí mi nic hrozného neprovedli, pouze poraženě odpochodovali do koupelny. Vrátila jsem se do kuchyně, kde už bylo všechno připravené, až na to, že talíře byli čtyři a né tři.

„Harry, já ale nebudu. Nemám hlad,“ protestovala jsem.

„Ale nepovídej. Od rána jsi nic nejedla, takže musíš mít hlad. Navíc mi Louis řekl, že beztak kuješ nějaký plán, jak se tady ničeho ani nedotkneš, takže si sedni a jez. A sníš to všechno!“ vyhrožoval a ještě mi schválně jednu porci přidal.

„Ááá, ten jeden!“ povzdechla jsem si a sedla si ke své porci. Poté se přiřítili i Louis s Niallem a sedli si na svá místa. Když si Louis sedl a podíval se na mě, propálila jsem ho pohledem. A věřte mi, to je jedna z velice mála disciplín, ve kterých vynikám. Vlastně tuhle ovládám přímo bravurně. Louisovy se zastavilo srdce a strachem se mu rozšířily zorničky.

„Co jsem zase provedl?“ zeptal se vyděšeně. Nepřestávala jsem ho propalovat.

„Ále, jen jsem jí řekl o té tvé teorii a měl jsi pravdu,“ odpověděl mu místo mě Harry. „Teď tě bude jen tak týden nenávidět a pak jí to přejde,“ upozornil ho ještě.

„Cože? Týden? Vždyť tu je jen na víkend a ty už mi říkáš, že se mnou celou tu dobu nepromluví a bude na mě dělat tohle to?“ zamával rukou před mým obličejem, pořád nezměněným. Jak už jsem řekla, v tomhle fakt vynikám.

„Jo,“ odpověděl stroze, když už si taky konečně sedl za stůl.

„A ty jsi věděl, že se tohle stane?“ zeptal se podezíravě. Harry jen kývnul. „A to jsi jí to musel vyslepičit? Bože Harolde, já mám někdy takovou chuť tě normálně zaškrtit,“ vztekal se Louis na svého nejlepšího přítele, dokonalou spřízněnou duši, která jen občas ráda provokovala.

„Hele kluci, můžeme už jíst, prosím? Já už mám fakt hlad,“ postěžoval si Niall, který očima totálně hypnotizoval svůj talíř.

„Samozřejmě, Ni. Nech si chutnat,“ odpověděla jsem mu já a zbavila se tak svého propalovací výrazu. „Ty taky, Harry,“ řekla jsem směrem doleva k mému kamarádovi. Neodolala jsem a musela se podívat na Louise, který na mě smutně koukal. Moje srdce roztálo. „No ty taky, Lou,“ povzdechla jsem si a přitom si nabodla kousek masa se špagetami na vidličku. Sice jsem se na něj nedívala, to bych vážně nevydržela, ale i tak jsem cítila jak se - tak jak to umí jen on - roztomile směje.

Po večeři kluci sklidili nádobí a naházeli ho do myčky. Já tu svou mega porci samozřejmě nesnědla celou, ale blonďatý slaďoušek se milerád nabídl, že to dojí.

„Bylo to vynikající, Deb. Mohla bys nám tu vařit pořád,“ pochválil mé kulinářské umění, když odnášel poslední talíř do myčky.

„Ale to snad ne,“ odpověděla jsem. „Jsem si jistá, že Harry vám tu dělá lepší jídlo. Vždy mu to šlo lépe než mě,“ mrkla jsem směrem k němu.