This Part Of My Life [1D]

Chapter 30

 Zvedla jsem se a vydala se za ním, nevnímajíc na sobě ještě překvapenější výrazy kluků. Tohle je mezi mnou a ním a jim do toho nic není. Navíc, ještě aby tak šel Louis najít další hospodu. To by tu vážně chybělo!

„Louisi!“ volala jsem za ním, když jsem ho konečně spatřila asi deset metrů přede mnou. „Louisi, zastav!“ křičela jsem, ale on pokračoval v chůzi. „Hele, mám blbý orientační smysl, takže jestli mi zdrhneš, tak tu umřu. Sama. Samotinká. V lese. Louisi, no tak!“ mluvila jsem celkem v klidu, ale vím, že mě slyšel. „Louisi!“ naštvala jsem se už. Zastavil a počkal, než ho dojdu, když v tom se prudce otočil, popadl mě za paže a přirazil na strom. „Budeš mě zase škrtit?“ zeptala jsem se a v duchu už jsem počítala s čímkoliv. Dokonce mi probleskla hlavou myšlenka, že mě teď už vážně zabije. Ani bych se nedivila, protože mě fakt nenáviděl a u toho ohně se nejspíš jen přetvařoval před klukama.

Moje otázka ho na malý okamžik zaskočila. „Proč? Líbilo se ti to snad?“ zeptal se s úšklebkem. Nelíbilo! Samozřejmě, že se mi to nelíbilo. Komu by se líbilo škrcení za účelem zabití, že? Zatímco jsem odpovídala sama sobě, jedna jeho ruka se přesunula na můj krk a já už jen čekala, kdy to přijde, ale zase mě překvapil a naprosto zaskočil, když místo zesílení stisku na mém krku, tvrdě přirazil proti mé pánvi. Ne, nebude to dělat znovu. To prostě… och. Jeho teplé rty překonaly veškerou vzdálenost mezi námi a přisály se na mé. Panebože, on je tak… tak…, úplně jsem se ztratila v jeho polibcích, v jeho dechu, který mě pálil na tváři, v jeho dotecích… v celé jeho existenci.

„Louisi,“ vydechla jsem mezi polibky. „Musíme si vážně promluvit!“ řekla jsem co nejjistěji, i když ten přerývavý dech tomu moc nepomohl. Spíše naopak. Přišlo to, co jsem očekávala. Louis se odtáhl s naštvaným výrazem ve tváři.

„O čem chceš pořád mluvit, sakra?!“ zeptal se a jeho tón odpovídal jeho výrazu.

„O nás!“ řekla jsem rázně a pokračovala, zatímco on jen svraštil obočí. „Mám v tom trochu zmatek. Naprosto se v tobě nevyznám! Nevím, co má tohle všechno znamenat, ale ráda si to nechám vysvětlit,“ dokončila jsem a čekala na jeho vysvětlení, které nepřicházelo. „Tak jinak. Můžeš mi říct, proč mě pořád přirážíš na stromy, když mě evidentně tolik nesnášíš za to, co jsem ti tenkrát řekla?“ snažila jsem se na to jít po částech.

„Co? Já tě nesnáším celkově, ne jen za to, co jsi mi řekla. Prostě tě nesnáším úplně celou!“ řekl ostře. Auč, to zabolelo.

„A co jsem ti tak strašného udělala, že to tak cítíš,“ zeptala jsem se a zase jsem skončila zády přilepená na stromě. Nejspíš tam budu mít ohromnou modřinu.

„Ty se ještě ptáš co? Už jen to, že dýcháš je pro mě utrpením. Pokaždé, když se na mě usměješ, je to, jakoby vysvitlo slunce i v tom nejmizernějším počasí, ale pokaždé, když se usměješ na někoho jiného, je to, jako bys mi vrazila kudlu do zad. Každý tvůj pohyb, každé tvé slovo. Nesmírně to bolí, a proto nenávidím celou tvou existenci,“ vysvětloval mi důrazně pár centimetrů od mého obličeje. Slunce, kudla, bolí… panebože!

„Tak už to řekni, Louisi,“ popostrčila jsem ho.

„Co?“ proťal skrz zuby.

„Jestli máš něco na srdci, co bys mi chtěl říct.“

„Nemám, co víc bych ti řekl. K smrti tě nesnáším!!“ pronesl to tak smrtelně vášnivě, až se mi málem podlomila kolena, ale i když to bolelo, zachovala jsem si čistou hlavu.

„A víš, že nenávist je na tenkém ledě s láskou?“ zeptala jsem se, ale spíš jsem mu to jen chtěla připomenout.

„Tak o tohle tady jde. Chtěla jsi napsat to, co jsem si myslel,“ smál se. Věděla jsem, na co naráží.