This Part Of My Life [1D]

Chapter 26

Oba dva jsme jen zhluboka oddechovali, jako bychom právě uběhli maraton, a když jsem se odhodlala otevřít oči, zakoukala jsem se rovnou do jeho očí, které na mě upíraly pohled, jakoby sledovaly tu nejvzdálenější, ale přitom nejjasnější hvězdu ve vesmíru. Vlastně to bylo poprvé od toho, co to začalo, co se naše oči střetly. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale jakmile mi na tváři přistála kapka a pak další a další, tak Louis pohlédl k nebi, pak zase na mě, ale tentokrát už s tím svým prázdným pohledem. Alespoň, že už není lhostejný, pomyslela jsem si.

Louis zamrkal, zakroutil hlavou a shodil mě ze sebe. Pak se beze slova otočil a odkráčel někam hlouběji do lesa.

„Louisi,“ zakřičela jsem za ním s nalomeným hlasem. Zaprvé jsem ještě stále nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo, zadruhé jsem pořád popadala dech a zatřetí se mi do očí začaly vkrádat slzy, když jsem koukala na jeho siluetu, která se ode mě s každým krokem vzdalovala. Nijak nezareagoval. Pořád jen pokračoval ve své cestě. Cestě, která vedla kamkoliv, hlavně daleko pryč ode mě. Svezla jsem se podél stromu dolů na zem a složila si hlavu na kolena. Co jsem mu provedla tak hrozného, že mě nemůže ani cítit? A co mělo tohle k sakru znamenat? Jestli mě nesnáší a nežárlí, tak si to potom nedovedu vysvětlit.

Seděla jsem tam v tom dešti a brečela nějakou dobu, než se zdálky ozvalo volání, na které jsem neodpovídala. Stále jsem se jenom kolébala dopředu a dozadu jako v nějakém transu, ale už jsem alespoň nevzlykala a všechny stopy slz mi smyl déšť. „Panebože, Deb!“ křikl zděšeně Niall oblečený v pláštěnce, když mě našel. „Mám ji,“ zakřičel potom hlasitě, aby ho ostatní slyšeli. „Co se stalo, Deb? Kde je Louis?“ ptal se mě, a když jsem mu na nic neodpovídala, sehnul se ke mně, bleskurychle mě zvedl a vracel se se mnou v náručí zpět k našemu tábořišti. Jakmile mě však zvedl, ucítila jsem na sobě promočené oblečení a střepla mě zima. Přitiskla jsem se k jeho tělu, co nejvíc to šlo, ale pořád jen tupě zírala do dálky na místo, kde moji oči viděly Louise naposledy.

„Ježiši Kriste, Deb?!“ křičel zděšeně Harry, když mě uviděl a rovnou odhrnul Niallovi stěnu stanu, aby mohl vejít. Sám pak vešel a zapnul za sebou zip. „Co se stalo? Ublížil ti?“ ptal se Harry, a když jsem ani jemu neodpovídala, jenom na něj nepřítomně hleděla, tak mnou začal cloumat. „Zlato, prosím tě! Mluv se mnou. Kde je? A co ti udělal?“ naléhal. „Panebože, celá se třeseš! Nialle, pomoz mi. Najdi tam nějaké její věci,“ řekl a Niall se začal přehrabovat v taškách v rohu stanu, zatímco mi Harry začal svlékat promočenou mikinu.

„Nic tu nemá. Její taška musí být u Zayna. Skočím tam,“ řekl, ale Harry ho svým výkřikem zadržel.

„Ne, na to není čas. Dej jí něco mého,“ křikl a Niall se znovu začal přehrabovat ve věcech vzadu. Nejprve po něm hodil ručník, kterým mě Harry začal utírat. Připadala jsem si tak trapně, ale moje tělo prostě vypovědělo službu. Stěží jsem dýchala na to, abych byla schopná pohnout kteroukoliv částí těla.

Když zjistil, že mám promočené všechno skrz naskrz, tak se s tím nepáral a svlékl mi i tričko s podprsenkou, ale nejdřív křikl na Nialla, ať se otočí. Navlékl mě do svého modrého trička a světle hnědého svetru, který mu Niall nachystal na hromádku vedle mě. „Běž se kouknout, jestli už se kluci vrátili. A jestli uvidíš Louise, tak mě okamžitě zavolej,“ řekl Harry Niallovi, který tak učinil, aby Harry mohl pokračovat v mém převlékání.

Jakmile jsem skončila v Harryho šedých teplákách, nasoukal mě do spacáku a vlezl si ke mně. Rozhodil kolem mě ruce a přitáhl si mě co nejvíce k sobě. Začínala jsem cítit teplo a vracel se mi do těla cit. Harry mě jen konejšil a zahříval ve svém náručí. Když jsem však byla schopná obmotat ruce kolem jeho trupu, tak se začal znovu vyptávat.