This Part Of My Life [1D]

Chapter 16

Celou cestu jsme seděli mlčky a já se dívala z okýnka do potemnělých nočních ulic Londýna, jestli náhodou nezahlédnu Louise. Marně. Musel jít zřejmě nějakými postranními uličkami a né kolem hlavní cesty, kde bylo i na svou dobu pořád rušno.

Když jsme zastavili u jejich domu, tak jsem se rozloučila se Sarah i Danielle, která mi před vystoupením ještě řekla, že jí můžu kdykoliv brnknout a pošeptala mi, že se tím teď nemám nijak zabývat, že to nějak dopadne.

Liam vystoupil z auta, šel mi otevřít dveře a pomohl mi vystoupit, když jsem se při prvním pokusu praštila do hlavy. Došli jsme až na verandu a on mě mezitím celou dobu podpíral, i když jsem si byla jistá, že pořád dokážu jít sama, ale bylo hezké cítit teplo jeho těla. Nechal mě stát asi tak dva kroky od dveří, ale první se samozřejmě ujistil, jestli se dokážu udržet na nohou. Když to zafungovalo, odešel odemknout dveře a pak se ke mně vrátil. Nepohnula jsem se ani o píď, protože mi každý pohyb začínal připadat zbytečný. Jenom jsem na něj koukala a usmívala se. Trošičku se zhrozil, když mě tak viděl.

„Jsi v pořádku, Deb?“ zeptal se a přitom mě opatrně chytnul za paže, zatímco já se na něj pořád přiblble culila.

„To víš, že jo Liamku. To je jasná věc,“ odpověděla jsem mu a jeho tvář se propadla do ještě větších obav.

„No, ale moc na to nezníš teda,“ řekl a pátravě hledal mé oči v té tmě. Jakmile je našel, tak do se do nich zahleděl a něco se v nich snažil najít.

„A jak teda zním? Trapně? Nebo snad sexy?“ zkoušela jsem vyzvídat a přitom zdvihla jedno obočí. Kouknul na mě, pak párkrát zamrkal a odpověděl: „Opile! Zníš opile.“ Pohodila jsem rukama a málem ztratila rovnováhu.

„Tak to nezní zas tak špatně,“ řekla jsem, když jsem se na něj skácela, protože už mě samotnou nebavilo stát. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a nechala jeho paže, aby mě skryly ve svém náručí.

„No tak jak to tak vidím, tak tu s tebou radši zůstanu,“ pronesl starostlivě, tak jak to měl ve zvyku, ale to jsem nemohla připustit. V autě na něj čekala jeho nádherná přítelkyně, tak přece se tu nebude zahazovat s nějakou přiopilou holkou.

„Ne!“ řekla jsem rázně a vyškrábala jsem se z jeho objetí. „V autě na tebe čeká Dan, tak už běž! Já se o sebe umím postarat a navíc jsem v pohodě.“ Nevím, kde se ve mně ještě vzalo tolik energie, ale pronesla jsem to vážně a srozumitelně na svůj nynější stav, kdy jsem na sobě začínala pociťovat příznaky alkoholové otupělosti, kterou jsem zažila jedinkrát v životě a to právě se Stylesem a Tomlinsonem během X-Factoru.

„Jsi si jistá, že to zvládneš?“ zeptal se mě a přitom vzal můj obličej do svých dlaní, tak abych nemohla nikam uhnout pohledem.

„Ano jsem, Li. Dám si sprchu a půjdu hned spát, dobře?“ chytila jsem jeho dlaně a sundala si je z tváře. Pokýval hlavou a naposledy mě ještě objal.

„Dávej na sebe pozor!“ řekl, políbil mě na tvář a odpochodoval k autu.

Počkala jsem, než odjedou a vešla do prázdného domu. Moje tělo se chtělo zabořit do gauče a už se z něj nikdy nevyhrabat, ale nakonec jsem se dokopala k tomu dojít až do koupelny a zapnout sprchu, jinak bych se k tomu už pak jen těžko odhodlávala a nejspíš bych noc strávila na gauči a zítra se probudila s hroznou kocovinou a ještě k tomu rozlámaná.

Svlékla jsem si všechno oblečení a hodila ho na víko od záchodové mísy. Když jsem zahlédla svůj odraz v zrcadle, tak jsem se nad ním na chvíli pozastavila. Není to zas tak hrozný, Debro. Vypadáš dobře!, říkala jsem si.