This Part Of My Life [1D]

Chapter 10

Probudila jsem se časně ráno. V pokoji bylo ještě přítmí a tak jsem na první pohled nepoznala, kde to jsem. Ležela jsem na něčí posteli.

Počkat, co? Naposled si pamatuji, jak jsem Louisovi brečela do trička a on mě chlácholil. Pak mám naprostý výpadek. Vůbec si nepamatuju, že bych se dostala do postele. Ale ne!

Ležela jsem na boku, čelem ke dveřím a snažila se vybavit si, co se stalo, když v tom na mě přistála něčí ruka. Ježiši! Moje nejhorší představy se každým okamžikem zdály být pravdivější. Bála jsem se otočit a podívat se, kdo leží za mnou, i když jsem to vlastně tušila a tak jsem se odhodlala kouknout se jenom na ruku. Uf! Tolik se mi ulevilo, když jsem na ní spatřila obrovskou loď. Harry.

Ale jak to, že jsem u Harryho? Já si fakt nepamatuju, že bych sem došla. Nebo jsem šla spát s Harrym a o Louisovi se mi jenom zdálo?

„Harry?“ zašeptala jsem a zkoušela, jestli ještě spí.

„Hmm,“ ozvalo se ospale vedle mě.

„Jak jsem se sem dostala?“ zeptala jsem se přímo. Opravdu si nemyslím, že by se mi to jen zdálo.

„Louis tě sem přinesl, když jsi usnula,“ zamumlal a začal se vrtět, až se na mě celý přilepil, div mě nezamáčkl.

Tak se mi to nezdálo. Byla jsem tam večer s Louisem sama a stalo se to, co jsem si pamatovala. Nic víc, nic míň. Usnula jsem a on mě přenesl k Harrymu. Ale proč k Harrymu? Mohl mě zanést k sobě, tak proč to neudělal?, přemítala jsem.

Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo dostat se zpod Harryho a vylézt z postele. Potichu jsem došla ke svému kufru a vytáhla si věci do koupelny a na převlečení. Pak jsem po špičkách došla ke dveřím, abych nevzbudila už zase spícího Harryho.

Za celý život jsem toto nepochopila. Když spával u mě nebo já u něj, tak se se mnou vždycky ze spaní bavil, ale minutu na to, kdy jsem přestala mluvit, už zase spal. Jsem si zcela jistá, že kdybych mu teď položila nějakou otázku, určitě by i ze spaní zareagoval. Měl prostě bystré uši.

Vyšla jsem z pokoje a opatrně se plížila dlouhou chodbou ke koupelně, abych nevzbudila ostatní kluky. Zaťukala jsem, kdyby náhodou už byl někdo vzhůru, a když se nic neozvalo, vešla jsem. Jenže za zataženým závěsem, který odděloval sprchový kout od zbytku koupelny, tekla voda.

Už jsem se chtěla nepozorovaně vyplížit ven, když se zpoza závěsu ozvalo: „Deb, jestli jsi to ty, tak tu klidně zůstaň.“ Naprosto jsem zkameněla. Tělo i duše chtěli prchnout, ale nohy začaly protestovat. „Vím, že jsi to ty. Nikdo z kluků by nevstával tak nesmyslně brzo,“ pokračoval. Moje mysl usilovně přemýšlela, jak se mluví.

„N-ne to je d-dobrý,“ podařilo se mi ze sebe vykoktat. „Přijdu potom, Zaynee,“ dodala jsem ještě a už se chtěla i se svými věcmi ztratit, když v tom voda ve sprše utichla a zpoza závěsu vyšel Zayn pouze s ručníkem obmotaným kolem pasu. Tak jo, kdybych měla po ruce mobil, tak už vytáčím 911, ale že jsem ho neměla, zmohla jsem se jenom na podepření se o umyvadlo a pravidelné dýchání, abych tak oddálila svou přicházející mdlobu.

„Bré ráno, sluníčko,“ řekl a políbil mě na tvář.

„T-tobě t-taky,“ odpověděla jsem a smála se jak pako s příchutí totálního tupce, který odolával srdečnímu infarktu.

„Tak já tě tu nechám a půjdu si ještě na chvíli lehnout. Stejně se divím, že jsem se odhodlal vstát tak brzo, abych tu byl už ráno,“ oznámil mi a pak nahlas uvažoval. „No, to je stejně jedno,“ usmál se na mě a kráčel ke dveřím, tak jak byl.