This Part Of My Life [1D]

Chapter 5

No jasně! Jejich společný dům. A co dům, byl to přímo palác a nejen kvůli jeho obyvatelům.

„Harry!“ vyjekla jsem překvapeně, ale zároveň i zděšeně, když zastavil na příjezdové cestě.

To přece nemůže myslet vážně. Nemůže si mě nastěhovat k sobě, byť by to bylo jen na dvě noci. Tohle mi nemůže udělat. Nemůže mě přivézt rovnou k nim. Prostě ne!, mé myšlenkové pochody tu skutečnost odmítaly přijmout.

„Co je?“ zeptal se nechápavě a mírně přitom kroutil hlavou. „Přece sis nemohla myslet, že když jsem tě teď tak zanedbával, tak tě nechám v nějakém hotelu a okradu se tím o spoustu drahocenného času, který jsem si vyhradil jen a jen pro tebe,“ pozdvihl jedno obočí a věnoval mi další ze svých rozkošných úsměvů. Pak vystoupil. Já zůstala sedět v autě jako přikovaná. Ve zpětném zrcátku jsem ho sledovala, jak tahá moje zavazadla z kufru.

On si vážně nedělá srandu!, došlo mi. No, z auta mě to však nevytáhlo.

„Ty nejdeš?“ ozvalo se náhle zleva. Harry stál za otevřenými dveřmi spolujezdce a asi čekal, že vylezu. Když se tak nestalo a ode mě se mu dostalo pouze prosté, strohé odpovědi, pochopil. „Ale no tak D, vylez. Kluci se už na tebe těší,“ začal mě přemlouvat.

No tak to určitě. Ti si mě ani nemůžou pamatovat, natož aby se na mě těšili. Když už si vymýšlíš Harolde, tak to dělej alespoň pořádně. Moje mysl nepřestávala rozhořčeně pracovat.

„Nebyl to jen můj nápad. Všichni byli pro, abys zůstala u nás. Vždyť my jsme tu pořád sami, pokud tu nepřijde Dani nebo Perrie. Jako né, že bychom se nudili, ale občas nám tu přítomnost něžného pohlaví chybí,“ pokračoval v přemlouvání, které doprovodil zase tím svým uličnickým výrazem.

Ne, nedívej se na něj, přikazovala jsem si a na truc se otočila, tak abych na něj neviděla. Za chvíli už mě začal z auta tahat násilím. Zuby nehty jsem se držela, ale byl silnější. Kdo by to řekl, že takové tenké, suché nic, bude mít tolik síly.

„Harry,“ vyštěkla jsem na něj a snažila se dostat z jeho sevření. „Okamžitě mě pusť, Harolde! No tak!“ křičela jsem a všelijak kolem sebe kopala a máchala rukama. Když mě odnesl až k zápraží jejich domu, tak mě pustil a třemi dlouhými kroky se vrátil k autu, které rázně zabouchl a zamknul, abych se tam nemohla vrátit. To od něj nebylo příliš hezké. Pobral všechna má zavazadla a vrátil se na verandu.

„Harry,“ pokusila jsem se začít trošku klidněji. „Já tu s vámi nezůstanu. Né, že bych s tebou nechtěla trávit všechen ten čas, co sis pro mě udělal, ale já prostě nemůžu zůstat v domě s pěti kluky, kteří jsou na každém kroku sledováni půlkou světa. To přece nejde,“ vysvětlovala jsem mu.

„Proč by to nemělo jít? My si určujeme, koho si pozveme do domu a my jsme se taky shodli, že bude lepší, když tu s námi zůstaneš,“ snažil se mi to vysvětlit. Absolutně jsem tu logiku nechápala.

Proč by si 5 nejžádanějších a nejúžasnějších kluků, které jsem měla tu čest poznat už při jejich začátcích v soutěži, chtělo nastěhovat do baráku cizí holku? Jasně, pro jednoho jsem cizí nebyla, ale pro zbytek ano. A i když jsem je znala od hlavy až k patě, teď mi přišlo, že jsou vlastně cizí i pro mě. Nehledě na to, že jsem si ze všech jejich vystoupení, video deníčků, rozhovorů mohla myslet, že je perfektně znám. Neznala jsem je. Teď – na prahu jejich dveří – mi došlo, že znám jenom to, co chtěli, abychom všichni znali, a uvědomila jsem si, že takoví vůbec za těmi dveřmi být nemusí a to mě děsilo. Ten pocit, že za těmi dveřmi neexistuje žádná bromance, panuje tam pochmurná nálada a každý si všímá jen sám sebe. Hrozná představa.