Medicine

2.

Dveře se otevřely. Do deštivé noci proniklo pár paprsků světla. Dva muži stanuli na terase, stojíc pod střechou, skryti před deštěm. Jeden z nich spíše mladík než muž, ačkoliv se již opíral o hůl, si právě dozapnul poslední knoflík zašlého kabátu.

„Vždy když odcházím, tak prší. Není to zvláštní pane doktore?"

Mladík se pomalu vydal ke schodům, ztěžka se opírajíc o hůl. Doktor ho dvěma kroky dohnal.

„Nic v tom nehledejte. Prší tu snad každou chvíli."

„V tom máte pravdu, pane doktore," řekl tiše mladík.

U schodů mu doktor nabídl ruku. Mladík ji zdráhavě přijal.

„To vážně nemusíte, pane doktore," řekl a věnoval doktorovi jeden ze svých vzácných úsměvů.

„Cítil bych se špatně, kdybych vám nepomohl," usmál se doktor.

„Jste milý člověk, pane doktore," mladík z kapsy vytáhl klíče a na dálku odemkl auto stojící na příjezdové cestě.

„A vy zajímavý," odvětil doktor.

Mladík se pustil doktorovi paže a otevřel dveře auta. Hůl zaujala své čestné místo na sedadle spolujezdce. Sám její majitel se posadil za volant, snažíc si zapnout pás a zároveň nastartovat. Doktor poodstoupil a scénu s lehkým úsměvem na tváři sledoval. Když se ulicí rozezněl zvuk motoru, promluvil.

„Na shledanou a hlavně dobře dojeďte."

„Na shledanou pane doktore, příští týden ve stejnou dobu?"

„Ano," přitakal doktor.

~~~

Doktor počkal než auto zmizí v zatáčce a za poblikávání pouliční lampy se vydal ke dveřím. Nevešel dovnitř. Místo toho se opřel o rám dveří, prohrábl si rukou vlasy a se slovy: „Příště bych si měl vzít deštník." se podíval na hodinky. Za půl hodiny měl další schůzku, dnes již nepracovní.

Zapálil si cigaretu. Kouřil jen při zvláštních příležitostech....

Přesně u takových, jakou byla ta nadcházející.

Ahoj! Pokud se vám příběh líbí, najděte si prosím trochu času na napsání komentáře nebo vote^^ Moc mě potěší vaše názory.