Medicine

12.

 Uběhlo několik dní od mladíkova propuštění a čtvrtek se pomalu, ale jistě blížil. Ale jemu samotnému to přišlo až moc pomalé. Zbývaly dva dny a mladík se do té doby snažil mentálně obrnit. Chybělo jen tak málo, ale pro něj byla každá minuta navíc jen o pár metrů kratší cesta ke konci.
I doktor se na nadcházející čtvrtek připravoval. Krabičku antidepresiv vyprázdnil a do prázdné násobky nasypal prášky, jenž hráli velkou roli v jeho plánu.

 Mladík zahájil svou ranní rutinu. Vstal a ustlal si postel. Poté zamířil do koupelny, kde provedl potřebnou hygienu. Pak zpátky do ložnice, převléknout se, najít hůl společně s brýlemi na čtení, aby mohl přejít ke snídani. Liché dny vařil, sudé dny jedl to, co našel v nejrůznějších zákoutích svého bytu. Nebyl to velký byt, vlastně spíše naopak. Byl celkem malý, místy až stísněný, špatně prosvětlený a starý. Ale to mladíkovi nevadilo, ostatně ani nemohlo. Nic lepšího si dovolit nemohl.
Po snídani zamířil do práce a odtud byla jeho rutina neměnná. A tak to mělo být, tak mu to vyhovovalo. Pan doktor řekl, že rutina je důležitá a mladík ho vzal za slovo. Rutina byla důležitá a jeho psychiatr měl vždy pravdu. To bylo také součástí rutiny. Někdo by si možná řekl, že mladík byl blázen bez vlastní vůle, ale to by mu nevadilo. Doktorovi bezmezně věřil a nevadilo mu, když byl jeho každodenní život perfektně nalinkovaný. Naopak byl rád. Nerad se rozhodoval -zvlášť v důležitých věcech- a pokud byl někdo schopný udělat to inteligentně za něj, byl pro všemi deseti.

 Zbývající dva dny, které byly pro mladíka až bolestně dlouhé, nakonec uběhly a čtvrtek byl tady. Jeho rutina byla stejná jako každý jiný den, s tím rozdílem, že když se vrátil ze své druhé práce, čekalo ho sezení. Mladíkovi to nevadilo, vlastně se docela těšil. Dostane svoje prášky. A s touhle myšlenkou za sebou zavřel dveře od bytu, aniž by tušil, že to bylo naposled na dlouhou dobu, co svůj byt uvidí...

- 

 Doktor ho přivítal s úsměvem a sklenkou vína. Usadil ho do křesla, obsloužil a až poté se posadil naproti němu.

"O čem se budeme dnes bavit?"
"Já...víte, " začal nejistě mladík, "byl bych rád pokud by jste mi dal mé prášky."
"Prášky... samozřejmě," mumlal si pro sebe doktor a pak o něco hlasitěji řekl, "hned vám je donesu."
 Jen lehce přikývl, nic jiného teď nechtěl.
O chvíli později se doktor vrátil se sklenicí vody a lahvičkou s prášky.
"Tady," posmál se doktor, " co kdyby jste si dal jeden už teď.
"Mohl bych?"
"Samozřejmě. Zasloužíte si ho. "
Mladík se mírně zvedl koutky, miloval když ho někdo pochválil, zvláště pokud to byl doktor. Vzal si lahvičku vysypal si z ní jeden prášek a zapil ho vodou. Sklenici o pár minut později vyprázdnil, bylo mu horko.
"Chvíli to trvá než zabere," pronesl do ticha doktor.
Mladík jen přikývl, cítil se malátný, zřejmě z toho vína. Matně vnímal doktorův pronikavý pohled. Pak zavřel oči a už je neotevřel.
Doktor se ušklíbl. Konečně. Vstal z křesla, vzal mladíka do náruče a vydal se k autu.