Medicine

24.

          Byl sám. Nebo si to alespoň myslel. V místnosti nebyl slyšet sebemenší zvuk a jeho oči byli zavázané. Byl tu jen on, ticho a jeho vlastní myšlenky. Pořád se v hlavě vracel k doktorovým slovům. Kam ho chtěl odvést? Proč? Co plánoval?

          Nevěděl, jak dlouho tu byl. O čase ztratil ponětí už dávno. Netušil, proč ho svázali a nechali ho tu jen tak ležet. Obyčejně už by ho zatáhli do toho jejich "byznysu". Neměl by si stěžovat, ostatně, měl alespoň klid. Ale na druhou stranu, vrtalo mu to hlavou. Chystali snad něco? Bavili se nad tím, jak tu pomalu přicházelo rozum?

         To ticho ho ničilo. Slyšel věci, které se neděly. Dupot nohou, tlumený a neznámý, rozléhající se chodbami, přibližující se k němu. V jedné sekundě tam byl, přímo vedle něj a v druhé byl pryč. Vnímal na sobě doteky, které tam nikdy nebyly. Ruce sevřené kolem jeho krku, jen místa hořící na jeho kůži. Chtělo se mu brečet, chtělo se mu smát, nedokázal však ani jedno. V ústech měl sucho a byl rád, že se dokázal vůbec nadechnout.
Kdysi, když byl ještě malý, trpěl panickými záchvaty, ty po čase ustaly a už dlouho žádný neměl. Pokud by ale měl popsat, jak takový záchvat začínal, popsal by jak se cítil právě teď.
-
         Místnost naplňovaly jen přerývavé nádechy, které jak Finn později zjistil,Sklonil byly jeho vlastní. Připadal si nestabilní, na pokraji. Natlakovaná plechovka připravená k výbuchu. Čekal jen na to, jak se najednou odněkud vyřítí ruce, popadnou ho a odtáhnou pryč.
-
          Za Finnovými zády něco spadlo. Byl to dutý a poměrně zanedbatelný zvuk, který ale prořízl ticho čistě a jasně jako čepel nože kůži na krku. Finn nejdříve ztuhl, ticho před bouří. A o chvíli později se jeho veškerá sebekontrola vypařila jako pára nad hrncem. Ležel na zemi, nohy přitažené kam až mu provazy dovolovaly a šátek mu zvlhčily slzy. Nevnímal nic, až na onen dutý zvuk rezonující mu v hlavě. Proto si nevšiml toho, že dveře do místnosti se otevřely a na jeho třesoucím se těle spočinul paprsek světla.
-
          Doktor nahlédl do místnosti. Zrak se mu zastavil na třesoucím se mladíkovi. Výborně! Vše šlo podle jeho plánu, alespoň pro tuto chvíli. To, jak Finnian zareaguje v další části bylo mnohem důležitější. Rozhodne to o tom, jestli byl připravený a nebo ne. O tom. kdy bude doktor moci provést svůj plán. Vše záleželo jen na něm.

          Pomalu přešel k Finnovi. Pořád ležel na tom stejném místě, ve stejné poloze a na doktorovu přítomnost nijak nereagoval. Sklonil se k němu, ruku mu položil na hlavu a lehce čechral vlasy. Už dávno přerostli svou obvyklou délku a teď Finnovi jen volně visely kolem hlavy, rámovaly obličej, trčely do stran a spadaly do obličeje. Pomalu, aby mu neroztrhl stehy, ale ne tak pomalu, aby ho to nebolelo, ho vzal za ramena a vytáhl do sedu. Finnova hlava se otočila k místu, kde tušil tu doktorovu. Ten se na chvíli zarazil. Připadal si jakoby ho Finnovi oči skrze látku propalovaly, na chvíli ho dokonce ovál závan lítosti. Ale jen na chvíli.
Finnovu hlavu si položil na rameno a začal ho uklidňovat. Mladík se k doktorovi automaticky namáčkl co nejvíce mohl a hlavu zabořil do jeho krku. Doktor se neubránil samolibému úsměvu. Vše zatím vycházelo podle jeho plánu.
"Poslouchej Finne," pronesl hlasem, který na mladíka působil jako sedativum, " postarám se o to abys byl v pořádku, ale na oplátku budeš dělat, co řeknu. Dobře? Jinak to totiž nepůjde."
          Finn, který se pořád ještě chvěl, přestože jeho pláč přestal krátce potom, co ho doktor obejmul, jen tiše naslouchal. Věděl, že se musí rozhodnout. Chvíli si to nechal projít hlavou, zvažoval všechna pro a proti. Nakonec,  ale vyhrálo ano. Důvodů pro nebylo zdaleka tolik jako proti, ale to mu nevadilo. Doktor, ačkoliv to byl on, kdo ho sem v první řadě uvrhl, se vždy ukázal, když to Finn nejvíc potřeboval a pomohl. A on už chtěl jenom to,  aby nemusel pro jednou nad ničím přemýšlet.
          Přikývl, lehce, ale ne natolik, že by si toho doktor nevšiml.
"Jsem rád, že ses takhle rozhodl, Finne, ale doufám, že chápeš, že si tvůj souhlas musím ověřit. Co by to jinak bylo za dohodu, kdyby ji plnila jen jedna strana?"
Finn neodpověděl, ale jen se na doktora podíval - důkaz toho, že naslouchá.
"Polib mě," řekl klidně.
Mladíkovo čelo se svraštilo tím, jak se snažil rozlišit, o co doktorovi šlo. Nakonec se, ale naklonil dopředu a vtiskl doktorovi motýlí polibek na tvář.
          Doktor se usmál. Věděl, že Finn mu teď v podstatě patřil a jediné, co mu zbývalo udělat, bylo vyřídit si staré účty se svými drahými kamarády.
"A teď, máš hlad, žízeň? Potřebuješ něco," optal se mile.
-
          Ehhh =.='. Ahoj, komukoliv kdo tohle ještě čte! Velmi se omlouvám, že jsem skoro dva měsíce nic nevydala, ale vážně toho mám teď moc (čtvrtletí, testy, vytahování známek -_-' ), neříkám že na psaní čas nemám, ale když je čas, tak většinou  není chuť nebo energie něco psát :D.  Ráda bych řekla, že se to teď změní, ale raději nic slibovat až do začátku července nebudu.
           No nic, doufám že se vám kapitola líbila :3. Co na ni říkáte?
Votes i komentáře potěší^^.