Svého psychiatra zbožňoval. Pan doktor byl vždy milý, dobře mu poradil a rád kdykoliv pomohl. Svého doktora měl rád, snad ho i určitým originálním způsobem miloval a bezmezně mu věřil.
Tedy až do chvíle než se po jednom sezení probudil v...
Postel zavrzala. Mladík ležící na ní se pohnul. Pootevřel oči. Svět kolem byl lehce rozmazaný a až příliš jasný. Raději je znovu zavřel. Nakonec mu to, ale nedalo. Znovu je otevřel, tentokrát však pootočil hlavu na stranu. Nejdřív doprava, jen aby zjistil, že kromě stolku a pár dalších postelí, které byly prázdné, tam nic zajímavého nebylo.Potom opatrně doleva, cítil nepříjemné tažení v krční páteři, těsně vedle jeho hlavy byl další stolek- zřejmě zase spal až úplně u kraje postele-, za stolkem viděl pár dalších prázdných postelí, ale to nejdůležitější bylo vedle stolku.Na židli tam seděl, momentálně spíš spal, jeho psychiatr. Z rukou si vytvořil provizorní polštář a teď tu dřímal s hlavou položenou na miniaturní desce stolku.
Mladík se pousmál. Už věděl kde byl. Nemocnice, povzdechl si tiše. Zkusil se znovu podívat ke stropu. Světlo ho pořád oslňovalo. Pokusil se posadit. Chtěl se porozhlédnout kolem trochu víc. Neměl se pokoušet. Tělem mu projela vlna bolesti a on jen zalapal po dechu. Pan psychiatr se vedle trochu pohnul, ale spal dál. Zatím. Mladík zakňoural. Jakmile se bolest objevila, odmítala zmizet. Znovu si povzdechl. Chtěl svoje prášky.
Jeho bezeslovné stěžování si bylo zřejmě natolik hlasité, aby probudilo doktora ze spánku. Ten pomalu zvedl hlavu a rozespale se rozhlédl. Jeho jinak vždy upravený zevnějšek působil pomačkaně. Vždy dokonale upravené vlasy, byly rozházené a ve tváři se mu zračila únava. I přesto na tváři vykouzlil svůj typický falešný úsměv, který každý správný doktor potřeboval, nebo tak si to alespoň mladík myslel.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Jak se cítíte?"
„ Bylo mi i líp," mladík mu úsměv oplatil stejně falešným pozvednutím koutků, jako byla celá tahle šaráda. Minimálně takhle viděl jejich konverzace on. Jako hru kočky s myší. A on byl ta myš. Byl jí i přesto, že o tom věděl a proto se to mohl snažit změnit. Ale nesnažil. Nevycházel z své role, stejně tak jako doktor nevycházel z té své.
Chvíli seděli v tichu. Mladík se znovu pokusil posadit, doktor mu pomohl. Oba dva se dívali z okna, sledující padající déšť a stromy ohýbající se pod váhou větru.
„Máme to, ale hezké počasí, že ano?" Další stejně falešný úsměv a na oplátku stejně tak falešné opětování. Doktor se jiné odpovědi nedočkal, ale přesto se rozhodl pokračovat.
„Měl bych zajít upozornit doktora..."
Když se znovu nedočkal žádné odpovědi, jen povytáhl obočí a vydal se ke dveřím. Rukou už obepínal kliku, když na něj mladík zavolal.
„Za to, že jsem zkolaboval...už zase," dodal tiše pacient.
„Nemusíte se omlouvat," doktor se pousmál „ není to vaše chyba."
„ Ale přidělávám vám tím starosti," mladík zvedl koutky úst v lehkém úsměvu, „ a to nechci."
„ To je od vás sice milé, ale starosti mi tím vůbec nepřiděláváte, naopak jsem rád pokud vám mohu jakkoliv pomoci."
„ Občas si říkám, že umíte být vážně úžasný," mladík si pro sebe povzdechl, ztracený v myšlenkách.
„ Myslím, že už raději zajdu pro toho doktora," oznámil mu a zavřel za sebou dveře.
Mladík v místnosti osaměl. A jediné co se mu honilo hlavou byly prášky na bolest, a to jak moc by chtěl mít postel u okna. Rozhodl se, že na oboje se zeptá toho doktora, který by měl přijít.
Okay! Ahoj! Vím, co si musíte říkat, ale tak nějak se mi vymazala celá tahle série kvůli tomu, že se mi rozbil počítač, takže ji teď dopisuji za pochodu, což většinou dopadá špatně, tak to ještě dva dny po napsání upravuju :D Budu ráda za každý vote nebo komentář :3
