Medicine

5.

„Pane doktore?"

„Ano?"

„Můžete se na mě prosím přestat dívat?"

„Víte, že se i vy díváte na mě?"

„..."

„Hmm?"

„Vás to těší?"

„Prosím?"

„Těší vás to, že se na mě díváte...a já na vás?"

„Ano."

„To je trochu-"

„Nevykládejte si to špatně! Jen je to poprvé, co spolu máme stálý oční kontakt."

„..."

„Vy nemáte oční kontakt zrovna moc v lásce, nemám pravdu?"

„Máte, doktore, máte."

„A proč tomu tak je?"

„To už by se lépe vysvětlovalo, proč se vyhýbám společnosti."

„Tak prosím, můžete začít."

„Huh?"

„Zeptal bych se vás na to tak jako tak, alespoň to budete mít dříve za sebou."

„..."

„... Co očekáváte, že na těhle sezeních budeme dělat? Účelem není tu jen tak sedět a v tichosti se na sebe dívat. "

„Mně to tak vyhovuje."

"Začnete prosím?"

„Když jsem byl malý, oči toho prozradily hodně. Lidé se vždy začali ptát a snažili se dostat blíž, děti skamarádit, dospělí zjistit proč jsem takový. A mému otci se to nelíbilo, zatímco většina rodičů je rádo, že má jejich dítě nějaké kamarády, můj otec to nesnášel. A bylo to horší s každým člověkem, co se rozhodl přiblížit blíž. Čím víc lidí poblíž, tím větší šance, že někdo přijde na něco, co by přidělalo problémy mému otci-"

„Něco se děje?"

„Máte ještě čaj?"

„Ano, chcete dolít?"

„Ano prosím."

„..."

„Omlouvám se pane doktore, vyschlo mi v krku."

„Vážně?"

„Nejsem zvyklý mluvit dlouho..."

„Jistě, tak? Pokračujte."

„..."

„Hmm?"

„To je jedno..."

„Pokračujte."

„..."

„Vše v pořádku?"

„Já jen...nechci o tom mluvit."

„Proč?"

„Skončí to špatně."

„Huh?"

„Skončí to špatně. Nechci o tom mluvit. Ne s vámi... nebo s někým jiným. Bez urážky. Zvlášť ne s doktory."

„Proč?"

„Vždy, když jsem to někomu řekl, řešil to. Doktoři obzvlášť."

„Co?"

„Jen o tom nechci mluvit. Můžeme se bavit o něčem jiném? Prosím."

„Tak dobrá."

„Děkuju pane doktore."

Nová kapitola :3 Budu ráda za každý komentář nebo vote^^

Kapitola se odehrává v minulosti...Prostě je to jedno z dávno minulých sezení.