Medicine

22.

      Doktor stál přede dveřmi, které vedly k mladíkovi, v jedné ruce držel plastovou tašku s jídlem, zatímco se druhou rukou snažil vylovit z hlouby kapes klíče. V duchu si opakoval body, které vedly k cíli jeho plánu. Přehrával si je pořád dokola, jako nějakou mantru. Věděl, že si za chvíli bude moct odškrtnout první, a jakýmsi zvláštním způsobem ho to naplňovalo.
'Za chvíli..., ' pomyslel si.
Klíče už se mu povedly najít a tak pomalu odemykal dveře.
Po otevření se mu naskytl pohled do tmavé čtvercové místnosti, kde uprostřed na staré matraci ležel Finn. Nevypadal o moc líp než, když ho tam před dvěma dny položili. Vlastně, vypadal úplně stejně. Doktor se posadil na kraj matrace, pozorně sledujíc mladíkovu spící tvář. Ruku položil na jeho lopatky, prsty lehce hladil mírně vystouplou kost. Finn maličko nakrčil obočí, ale spal dál. Doktor přemístil svou ruku na mladíkovo rameno a zatřásl s ním. Zatřásl poprvé, podruhé i potřetí, pak se mladík začal probouzet.
      Zmateně se kolem sebe rozhlédl, jeho oči podivně zastřené.
"Dok-tore?" pronesl zaraženě mladík.
"Čekals někoho jiného? Klidně sem můžu poslat někoho jiného, třeba Jack by tě rád poznal."
Chvíli na sebe jen mlčky hleděli a nakonec stejně promluvil doktor.
"Necháš mě, abych se ti podíval na nohu? "
Finn se zdráhavě pokusil posadit. Šlo mu to špatně, ale nakonec se mu to povedlo. Doktor se natáhl a mladíka si za levý kotník přitáhl blíž k sobě, ignorujíc překvapené vyjeknutí. Plně se zaměřil na Finnovu nohu, na střelnou ránu, která se zde jeho vinou nacházela. Skrze obvazy prosákla krev, která se nasákla do tmavé látky kalhot. Pravděpodobně si jen roztrhl stehy, což naštěstí nebyl až tak velký problém a dal se poměrně jednoduše vyřešit. 

-

 Finn ležel na chladné zemi. Ležel tam takhle už deset minut a pozici nezměnil už asi pět. Nepřítomně hleděl někam za ostré světlo lampy, na tvářích mu zasychali cestičky od slz a spodní ret se mu lehce chvěl. Doktor ho koutkem oka pozoroval, zatímco si sklízel lékařské náčiní. Pak ještě věnoval poslední pohled teď již ošetřené ráně, odhodlaný se konečně plně věnovat Finnovi.

"Nemáš hlad nebo nechceš napít?" zeptal se opatrně.

"Necítím je," zašeptal mladík tiše, hlas zlomený, "necítím moje nohy."

"Ale přesto tam jsou a v rámci momentální situace plně funkční," Finn se mu odpovědět neobtěžoval. 

Doktor si jen povzdechl a vytáhl mladíka do sedu, opřel si jeho záda o své rameno a natáhl se pro láhev s vodou. Tu mu poté přiložil ke rtům.

"Uvolníte mi ruce?"odpovědí mu bylo jen tiché zasmání se.

"Samozřejmě, že ne. A teď otevři pusu. Pitný režim je důležitý," konstatoval doktor.
   Mladík chvíli vzdoroval, ale nakonec své rty mírně otevřel. Ostatně, neměl nejmenší tušení, kdy se bude moct napít znovu.
   Doktor mu do úst vlil skoro celou láhev a přestal až když se Finn začal dávit. Chvíli se na zemi zmítal v záchvatech kašle, zatímco ho doktor sledoval. Když se mu nakonec povedlo přestat se dávit, už na něj čekala miska s jídlem.
   Finn jídlo nedůvěřivě a překvapeně pozoroval. Potom se zmateně obrátil k doktorovi. Ten mu věnoval pozvednutí obočí.

"Copak? Nemáš snad hlad?" zeptal se Finna, dívajíc se na něj lehce překvapeně. Jejich pohledy se na chvíli setkaly a v jednom neurčitém momentě si skrze ně vyměnili myšlenky.

"Ruce ti nerozvážu," pokračoval doktor v čemsi, co už chvíli připomínalo monolog, "ale být tebou tak otevřu pusu a najím se teď, když mám šanci a ještě je to plnohodnotné jídlo."

  Mladík přemýšlel, zuby si přejížděl po spodní rtu, ostatně tak to dělal vždy, když přemýšlel. Potom si frustrovaně povzdechl a otevřel pusu. Doktor se ušklíbl,  jen tak lehce, aby si Finn ničeho nevšiml. Třeba mu ten jeho plán nakonec vyjde. 

-

  Doktor odložil teď již prázdnou misku. A vrátil se k pozorování pomalu usínajícího mladíka. Zatím vše vypadalo perfektně.

-

Ahoj! Nějakým zázrakem se mi povedlo dopsat tuhle kapitolu ještě v lednu, taky tak nesnášíte pololetí a ty testy, co s ním přichází? :D Doufám, že se vám kapitola líbila.

Komentář a vote potěší :3