The Marauders- 16ka na krku [hp,FF]

12. Za humny je vlk

Tu noc stál James v pokoji po boku svého kamaráda, který mu v křečích bolestivě svíral rameno a rozzuřeně dupal nohou, zatímco Peter seděl na své posteli a svým pohledem nejistě skenoval dveře, které se o malou chvilku později rozlétly a dovnitř si to se spokojeným úsměvem nakráčel ten, na kterého celou dobu čekali.

"Kde jsi do háje byl? Vždyť to nestihneme!" vyjel na něj dvanácterák a opatrně postrkoval Remuse ke dveřím.

"Promiň, ještě jsem něco musel vyřídit. A máme čas." uklidnil ho Sirius a podepřel kamaráda z druhé strany.

Pak se jim podařilo společnými silami dostat chlapce z nebelvírské věže.

"Má někdo z vás plánek?" zajímalo Siriuse, když prolezli skrz obraz Buclaté dámy, která se na ně koukala s určitou dávkou znepokojení. James, kterému se mezitím povedlo přes ně přehodit plášť, se se zamračeným výrazem otočil na Petera, který vypadal, že z toho, co se děje vůbec nemá radost.

"A tak to dopadá, když dáme něco na starost Peterovi."

"Ty mlč Tichošlápku. Jediná tvoje povinnost byla dostavil se včas a ani to se ti nepovedlo." obořil se na něj James, který neměl nejmenší chuť kamarádovi odpouštět.

"Za humny je drak." zabručel zničehonic Peter a Sirius se po něm nechápavě ohlédl.

"Spíš za humny je vlk." konstatoval a pokračoval chodbou ke dveřím.

Jak se tak trmáceli všemi těmi chodbami, nemohl se James zbavit pocitu, že je někdo sleduje a co chvíli se nejistě rozhlížel kolem sebe.

Když dorazili k vrbě Mlátičce, všichni věděli, že "máme čas" bylo velmi cynické prohlášení, a tak Sirius na poslední chvíli táhl napůl proměněného vlkodlaka uličkou k Chroptící chýši, za ním probíhal Peter. James se v půlce uličky zastavil, aby se ujistil, že se vrba dala do pohybu.

"Jamesi! Už to začíná!" zařval Tichošlápek a postavil se na čtyři. James zahlédl obrys, siluetu ve vchodu do chýše.

"Běžte napřed. Jsem tam za chvíli." zavolal na ostatní a rozběhl se za postavou. Mastné černé vlasy a hákovitý nos se zaleskl ve třpytu měsíce.

"Srabus." zamumlal ve chvíli, kdy se k nim ozvěnou doneslo zavytí.

"Vypadni Snape! Vypadni, jestli je ti život milý!" zakřičel a vystrčil chlapce ven. Víc už se tím neměl čas zabývat, a tak se rozběhl k Chroptící chýši.

Adele věděla, že by se neměla toulat venku, zvlášť tu noc ne, ale něco jí prostě nedalo, něco ji vyhnalo ven. Zastavila se před vrbou Mlátičkou, a jak se tak na strom dívala, jako by z něj vyskočila postava a ona se octla na zemi zavalená něčím tělem.

"Au..." zasténala Adele a setkala se s dvěma, hrůzou rozšířenýma očima. Severus z ní seskočil a začal couvat ve chvíli, kdy se vrba probudila k životu, a tak jednou ranou, které se Adele stěží vyhla, odhodila chlapce několik metrů dozadu a on se značnou chvíli kutálel ze svahu.

"Au." konstatovala dívka a se svraštěným obočím sledovala, jak se chlapec zastavil o kámen.

Pak uslyšela zavytí. "Neměli by jsme tu být" uvědomila si až příliš pozdě a rozběhla se ze svahu za Severusem, který nejevil žádné známky života, aby se ho pokusila odtáhnout do nejbližšího lesa.

"A co třeba spolupracovat Srabusi?" navrhla chlapci, který neměl šanci ji slyšet. Když ale uslyšela další a už mnohem hlasitější zavytí, přestala si stěžovat a se zapřením všech sil dovlekla chlapce za nejbližší strom a úlevně se svalila vedle něj. Pak přišly ty zvuky. Pištění, cval kopyt, rány, to vše doprovázené hlasitým vytím a jako by se všechny ty zvuky ozývaly čím dál blíž.

Adele se se zatajeným dechem naklonila, aby pohlédla za strom a naskytl se jí zajímavý, ale vskutku děsivý pohled. Jelen, pes a vlkodlak si to mířili k lesu, přímo k nim.