SWEET but PSYCHO

17. kapitola *sad part*

Chtěla bych vás pouze upozornit, že tohle bude spíš taková klidnější kapitola, kde se bude psát o minulosti a mých pravých vzpomínkách. Takže neočekávejte žádnou vraždu. Kdo to nebude chtít číst tak ať si počká na další neděli.

Když jsme byli na karnevalu, byla jsem jako duchem nepřítomná, byla ve svém vlastním světě a vzpomínkách (v realitě si vždycky na společenských akcích uvědomím své chyby). Tentokrát jsem byla na místě, kde jsem se proměnila, kde mi bylo nejlíp a měla jsem tam někoho mě velmi blízkého.

Domů jsme šli až něco kolem 11. Všichni se báječně bavili, za což jsem byla velmi ráda. Ale pořád to byli mý přátelé a nynější rodina, kterou bych nevyměnila.

Když jsme došli domů tak si všichni sedli do obýváku.

„Mohla bych vás o něco poprosit?" zeptala jsem všech přítomných.

„Jasně, že jo." Odpověděl mi jako první Jeff.

„Mohla bych na pár dní odjet......................... sama? zeptala jsem se. Všichni jakoby strnuli a nemohli odpovědět.

„Rádi by jsme tě pustili, ale...........nechceme aby se ti něco stalo. Jsi teď součást rodiny a rodina se chrání." Odpověděla mi Jane.

„NE! Nikam nepůjdeš!" zakřičela na mě máma. Jane ji vzala za ramena, ale vysmekla se jí. „Jsi to poslední co mi zbylo a nechci to ztratit!"

„Mami.......bylo by to jenom na pár dní."

„Ne!"

„Prosím pusť tě ji. Celou dobu se nebavila, bylo na ní vidět, že přemýšlí nad něčím důležitým. A určitě vám slíbí, že vám každý den zavolá, jestli je v pořádku." Řekl Slendy.

„To by možná šlo, ale budeš každý den volat a každých 5 hodin mě prozvoníš."

„Děkuji mami." Řekla jsem a objala ji.

Další den:

Celou noc jsem přemýšlela jestli to přeci jenom byl dobrý nápad. Ale pak jsem si vzpomněla, že ano.

„Tak...já už pojedu." Řekla jsem ostatním. Někdo byl v kuchyni a někdo v obýváku, takže mě slyšeli a přišli se se mnou rozloučit. Všichni mě objali a popřáli šťastnou cestu.

„Nemá jít přeci jenom někdo s tebou?" ptala se máma.

„Ne. To je dobré." Odpověděla jsem jí a dala jí pusu na tvář.

„Buď opatrná." Řekl Jeff a Slendy souhlasil, oba mě objali a dali pusu na líčka.

„Neboj te se. Budu opatrná." Odpověděla jsem jim a dala každému pusu na líčko.

„Za pár dní se zase uvidíme. Zatím se s vámi loučím." Řekla jsem, vzala si svou tašku, kde jsem měla nějaké oblečení, ale hlavně peníze na cestu a i nato abych mohla někde přespat.

Autobus i vlak se nějak zvládl a já byla ráda, že můžu být zase na místě, kde jsem vyrůstala. V Hrušovanech u Brna. Začali se mi vracet vzpomínky na vše, co jsem tady zažila.

Jako první jsem se "vloupala" do starého domu mojí babičky, který je zjevně neobydlený, ale dřevo na podpal tu pořád je, takže zmrzat nebudu.

Dojeli jsme k babičce a dědův pes začal štěkat. Byl jako starší bratr, kterého jsem neměla. Vždycky když jsme dojeli začal štěkat a babička s dědou vždy věděli, že dojela jejich vnučka.