SWEET but PSYCHO

11.

Jeff the KILLIR:
Slendy vzal Riku a odnesl ji do domu její matky. Já jsem šel úplně vzadu. Najednou se ke mě přikradla Jane.
,,Co se děje?" zeptala se Jane.
,,Já.......jenom........nemyslíš si, že bylo dobré ji nechat s matkou? Hlavně teď co ztratila otce."
,,Možná, že jo. Ale nemyslíš, že by nadělala ještě větší paseku než v té fabrice?"
,,Asi jo." odpověděl jsem a dál už jsme mlčeli.
Když jsme došli na místo určení tak před domem stála policie. My jsme se museli schovat, protože by nás asi hned zabili. Kousek od domu byl menší lesík tak jsme se schovali tam, společně s Rikou.

,,Nemyslíte, že by bylo dobré nechat Riku na nějaký čas u matky?" zeptal jsem se a šel k Rice, kterou jsem si vzal do náruče a opřel se o strom. Ostatní si mezi sebou něco povídali, Asi přemýšlí, co bude dál, ale jestli ji ztratím tak si to někdo pěkně odskáče.' řekl jsem si pro sebe.

,,Můžeme jí tam nechat do pohřbu jejího otce, ale jí budeme muset vzít zpátky. Přeci jste taky viděli, co udělala v té fabrice." řekl Slendy a ostatní jen přikyvovali. Přikývl jsem a dál sledoval Riku.

Matka Riky:

Jen co jsem si všimla policistů před naším domem, jsem zmrzla na místě. Ostatní se někam radši schovali i s mnou dcerou. Přeci jenom to jsou vrazii a můžou je tak na místě zabít. Přišel ke mně policista.

,,Paní. Vy tady bydlíte?" zeptal se a já jen přikývla. ,,A víte co se tu stalo?" ptal se dál a já zase přikývla. ,,A mohla by jste mi to povědět?"

,,Ano. S manželem jsme byli doma a chystali se obědvat. Najednou se z obývacího pokoje ozvala rána. Přišli jsme tam a já ucítila tlak na hlavě a spadla k zemi. Pak jsem se probrala připoutaná ke zdi a viděla jak se někdo napřahuje se sekerou a snaží se mě zabít. Pak jsem viděla jenom tmu a když jsem se probrala tak útočník ležel na zemi v bezvědomí a já byla odpoutaná. O kus dál ležela má dcera, kterou jsem odnesla k její kamarádce, ale je živá." Povyprávěla jsem mu všechno a tak trochu i lhala abych ochránila i ty, kteří chrání mou dceru.

Policista jen přikyvoval a pak se na mě podíval se smutkem v očích.

,,Je mi líto vám tuto smutnou zprávu oznámit. Vašeho muže jsme našli ve sklepě mrtvého." Jen co to dořekl, mé nohy vypověděli službu. Po tvářích se mi kutálely slzy, jejichž proud se zvětšoval jako koryto potoka při dešti.

Takže pro tentokrát se s vámi loučím a doufám, že se vám kapitolka líbila. A chci se omluvit, že je tentokrát kratší. A ještě vás upozornit, že se blíží pololetí a sním i mega moc testů a zkoušení. Proto se omlouvám předem, že kapitoly MOŽNÁ nebudou vycházet pravidelně. Proto ji sem přidávám trochu dřív.

Jinak se s vámi loučím

-Manakria