My fucking wedding day (H.S. CZ FanFic.)

4 O den blíž k svatbě

„Emily, vstávej." uslyšela jsem ten nejpříšernější hlas, hned po ránu. Bojím se otevřít oči, jen jsem tak zamžourala a vedle mé postele stál Phillip, ve dveřích má matka s Rose. Copak chtějí vidět, jak mě probouzí? Bože, kdyby tu nebyli tak ho nakopu do prdele a jdu zase spát. „Nechce se mi." otočila jsem se a přitáhla si peřinu ke krku. 

„Emily no tak." lehce mě polochtal. „Chceš se uškrtit?" zděsil se, když viděl můj řetízek na krku. „Ne, ale bojím se, že mi upadne prst, proto jsem si to sundala." ukázala jsem na noční stolek, kde ležel prsten. „Emily, z jakého důvodu je ti ten řetízek přednější, než prsten od tvého snoubence?" zeptala se Rose. „Určitě je to řetízek jejího otce." pokroutila hlavou máma. „Pokud se nemýlím, byl to i tvůj manžel. A ne není tátův." kráva, určitě skákala radostí, když táta umřel. „Tak kde jsi ho vzala?" zeptala se znovu. 

Musíme tohle řešit po ránu? Bože, oni už snad vyhledávají každou maličkost, k tomu se se mnou pohádat! „Je od toho kudrnatého kreténa od naproti?" ohnala jsem se po Phillipovi rukou s úmyslem mu vrazit facku, ale uhnul zmetek! „A ven!" křikla jsem, „Všichni! Harryho přede mnou urážet nebudete!" vystřelila jsem do sedu. „Mám vám snad ukázat, jak se chodí? Vypadněte!" ukázala jsem na dveře, ve kterých stáli naše matky. 

„Počkejte na mě dole, promluvím si se svou dcerou." řekla máma, do prdele. Phillip a Rose odešli a zavřeli za sebou dveře. „Tohle už jsi vážně přehnala!" zvýšila hlas. „Ne, to ty jsi ta, která mě furt-" „Netušíš, co provádíš! Máš připravenou skvělou budoucnost, ale stále se jí bráníš!" „Já si chci svou budoucnost udělat sama!" „Chtěla jsi vrazit svému snoubenci facku, za to, že řekl, co si myslí to tom... klukovi od naproti!" rozhazovala rukama. „No, jen to řekni. Řekni, jak jsi ho chtěla nazvat!" „Na tom nezáleží!" „Všichni ho nesnášíte, co proti němu máte?!" „Akorát ti plete hlavu! Nic nechápeš Emily! Ode dneška se začneš chovat dospěle, a budeš se důstojně připravovat na svou svatbu!" „Poslouchej mě!" zakňučela jsem „Já jsem tvá matka, ty poslouchej mě!" zavrčela jsem a kopla do jednoho polštáře. 

„Tohle je tak nefér!" máma si odfrkla „Nefér?" zopakovala. „Nezáleží ti na mně! Celou tuhle sračku ohledně svatby a svatbu celou chceš jenom ty! Zajímala ses někdy o to, co chci já? Ne! Celej život si ze mě děláš sebe! A to já prostě nechci! Každý den mi říkáš, co mám dělat, co nemám dělat a mě je z toho už zle!" házela jsem polštáře po pokoji. Pak jsem se podívala mou fotku s Harrym, kterou mám v rámečku. 

„Chováš se jako dítě!" přešla jsem k fotce, s mou matkou. Visela u skříně, byla sice větší než ta s Harrym, ale fotka s Harrym pro mě má větší cenu. „A ty zase jako zvíře!" natáhla jsem se po té fotce na zdi. „Emily!" „Nikdy nebudu jako ty." sundala jsem jí. „Opovaž se!" mrštila jsem s ní o zem „Já radši umřu než být jako ty!" zalapala po dechu a rázným krokem vyrazila ke mně. 

„Jednou jsi dospělá!" strhla mi z krku řetízek a hodila ho na zem. „Tak se podle toho začni laskavě chovat." Otočila se a šla k nočnímu stolku, kde mám společnou fotku s Harrym. Sebrala jsem řetízek, do očí se mi nahnali slzy. Vyndala z rámečku fotku. „A zapomeň na toho kluka!" řekla a roztrhala fotku. Zakryla jsem si ústa rukou. Sebrala jsem roztrženou fotku a prstýnek. Hodila jsem po ní prstýnek, „Udav se tím!" křikla jsem nakřáplým hlasem a vyběhla z pokoje. „Emily!" 

Dole u schodů stáli Winteyovi, ještě, aby neposlouchali naší hádku. „Emily, taková si nikdy nebyla." zavrtěl hlavou Ben. „Tak se z toho třeba poserte!" rozhodila jsem rukama a ignorovala proudy slz. Práskla jsem za sebou vstupními dveřmi. Došla jsem na chodník a vyrazila na menší uklidňovací procházku.