Lost in her mind [CZ]

~ 14 ~

CHOI JIN RI

Bylo další únavné a neskutečně otravné pondělí, na které jsem se ani trochu netěšila. Zrovna jsem se převlékala do černých šatů s květinovým vzorem, po čemž přišla na řadu i kožená bunda, taktéž černé barvy. Oblékla jsem si jí a u zrcadla se jen lehce nalíčila, což znamená řasenka a jahodový balzám na rty. Vlasy jsem si nechala volně vlát a spadat téměř k pozadí. Mám je vážně šíleně dlouhé.

Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, zůstala jsem na sobě viset pohledem. Oproti večerní akci v pátek jsem vypadala naprosto jinak a upřímně řečeno, tehdy jsem se sama sobě líbila více, protože jsem byla sama sebou.

Odvrátila jsem od sebe pohled a zvedla tašku, společně s telefonem a klíči. I s tím v rukou jsem zamířila dolů.

V kuchyni jsem si nalila do sklenice pomerančový džus, který jsem vypila a na cestu jsem si ukradla jednu čokoládovou tyčinku, kterou jsem následně zastrčila do kapsy od bundy.

Přešla jsem do předsíně, kde jsem si obula tenisky a vylezla z domu. Jakmile jsem vyšla ven, ovál mě studený, ale příjemný čerstvý vánek, který mi rozcuchal vlasy téměř do všech stran. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Bundu jsem si přitáhla více k tělu a vyrazila jsem na autobusovou zastávku.

---

Už jsem byla skoro u školního parkoviště, když vtom se mi někdo hodil zezadu kolem krku. Já jsem vyjekla a leknutím nadskočila. Dotyčná osoba se hrdelně zasmála a podívala se na mě. Kdo by to byl jiný, než má kamarádka a taktéž sousedka v lavici.

,,Ty vážně chceš, abych z tebe jednou dostala infarkt!'' Naštvaně jsem konstatovala a chytila se za srdce.

,,Promiň, ale máš ty nejlepší a nejkomičtější reakce.'' Ušklíbla se a já jí lehce šťouchla do ramene.

Ruku mi následně obmotala kolem mého loktu a společně jsme vyrazily do školy.

Za tak krátkou dobu jsme si vytvořily mezi sebou takové pouto, které se jen tak nepřetrhne. Vím o ní téměř všechno, ale to se nedá říct o mé maličkosti, což mě vskutku mrzí. Avšak já se ještě necítím být připravená na to, abych někomu odvyprávěla celý svůj život, stydím se za to. Nesnesla bych to.

Povzdychla jsem si a podívala se kolem sebe. Všichni vypadali tak bezstarostně. Obzvlášť Amber pokaždé vypadá, jako by neměla žádné starosti. Jakoby jí bylo všechno absolutně ukradené. Ve svých očích nemá náznak sebemenší emoce a je zkrátka vypnutá. Bez srdce. Ovšem, každý má svůj příběh a život není procházka růžovou zahradou. Chtěla bych znát ten její.

Vtom můj pohled okamžitě upoutal on. Chlapec, který se mnou naposledy dost ošklivě vyběhl. Opíral se o kapotu auta a nehezky si mě měřil pohledem. Popotáhl z cigarety, kterou svíral v ruce a věnoval mi jeden zaujatý pohled. Otřásla jsem se, ale naštěstí to nikdo nepoznal. Zavrtěla jsem hlavou, abych z ní setřásla přebytečné myšlenky a podívala se opět před sebe.

Když jsme stály u mé skříňky, přepadl mě strach. Strach z toho, že se stanu novým cílem. Všichni mě začnou nenávidět a zesměšňovat mě. Je to tak náhlé, v minulosti to nebylo nic příjemného a už navždy mě to poznamenalo. Zhluboka jsem se nadechla a zabouchla skříňku.