Lost in her mind [CZ]

16. část

AMBER

Jevím se jako mrcha, která vždy dostane to, co chce. Jsem bezcitná a nenávidím. Proč ? Nenávidím svůj zkurvený život, do kterého jsem se už bohužel narodila. Nemůžu to snést, i když to tak nevypadá. Můj život neuvěřitelně bolí, ale zatnula jsem zuby a všechno to vydržela.

Jakmile ten hajzl odešel, zaťala jsem pěsti. Vážně jsem měla chuť mu tu jeho tvářičku trochu přibarvit. Naštvaně jsem zavrčela a podívala se na tu nehybně ležící osobu pode mnou. Přešla jsem k ní o kousek blíž a podívala se na ní pořádně zblízka. Vlasy měla rozcuchané tak, že jsem jí ani neviděla do tváře. Její bezvládné tělo jen tak leželo na zemi. Nebyl to moc hezký pohled. Takhle jí vidět mě nějakým způsobem bolí. I když tam ležela téměř bez možnosti pohybu, bylo vidět že bojuje a to se mi také na ní líbí. Mám pocit, že ona nebude jako všechny ty děvky, ani zdaleka.

Sehnula jsem se k ní a odhrnula jí neposedné vlasy z obličeje. Měla roztrhlý ret a ten monokl pod jejím okem nebyl zrovna hezký. Oči měla celé opuchlé. Byla úplně bez života, bílá jako stěna. Raději jsem ani nechtěla vidět to, co se skrývá pod tou vrstvou oblečení, co měla na sobě. Dívala se na mě zničeně a zároveň dost překvapeně. Najednou ode mě odvrátila zrak a pohnula se. Snažila se vstát i přes to všechno, co jí ten zasraný parchant udělal. Po chvíli stejně opět spadla na zem, protože jí to nešlo a přivřela oči. Byla vyřízená. Já na ní jen zírala, protože tohle se zdálo být neskutečné. Kromě toho, vypadalo to jako kdyby mi utíkala. Nad tím jsem se musela tiše zasmát.

Přemýšlela jsem a nakonec jsem se rozhodla. Takhle jí tu nechat nemůžu. Nevím proč jí pomáhám, ale nemůžu jí takhle vidět. Mohla bych se na ní vykašlat a odejít okamžitě pryč, nevnímaje že tu jen tak leží. Ale nemůžu. Povzdychla jsem si a vzala její křehké tělo do náruče. I s ní jsem vyrazila rovnou k mému autu.

To, jak se na mě dívala.. Ten její pohled byl vážně k nezaplacení, ale zároveň kouzelný. Prošla jsem chodbou, obrovskými prosklenými dveřmi, až jsem se dostala na školní parkoviště. Povzdychla jsem si a nevnímala všechny ty pohledy, které se na nás upíraly. Bylo mi to fakt jedno. Mám totiž upřímně názory všech u prdele.

Když jsem došla k autu a tak nějak se mi ho podařilo otevřít, položila jsem jí na stranu spolujezdce a připoutala jí. Chvíli jsem se na ní dívala, nedalo mi to. Byla jsem tak blízko jejího obličeje že jsem myslela, že z toho zešílím. Sakra, jestli to takhle půjde dál, zblázním se z toho. Zblázním se z ní. Pokroutila jsem nad tím hlavou a přešla na druhou stranu, kde jsem si sedla na místo řidiče. Nastartovala jsem a vyjela z parkoviště. Cestou jsem se po ní občas mrkla a dost dlouho jsem o ní přemýšlela. Nic jsem z toho ovšem nevyvodila. Nevím, co si o ní mám myslet. Je zvláštní. Velký problém byl také ten, zjistit si kde bydlí. Nakonec jsem to ale zvládla.

...

Když jsem dojela, zastavila jsem a klíčky vytáhla ze zapalování. Protáhla jsem se a podívala se na místo vedle mě, kde ona napůl spala. To jako vážně ? Kurva, co s ní mám dělat ?! Byla jsem docela vytočená. Když jsem se ale podívala do její tváře, musela jsem se ušklíbnout. Byla vážně roztomilá. Od té tváře jsem se nemohla vůbec odtrhnout.

Sakra, co ty jsi zač ? Co to se mnou děláš ?

Povzdychla jsem si a vzala jí tašku, ve které jsem vyhledala klíče. Vylezla jsem z auta, zamířila na druhou stranu a otevřela jsem dveře. ''Tak jdeme.'' Zamumlala jsem si spíše pro sebe a opět jí vzala do náruče. Když jsem se s ní konečně dostala dovnitř, nikdo tu naštěstí nebyl. Chvíli jsem bloudila po domě, než jsem našla konečně její pokoj, který se nacházel v horním patře. Položila jsem jí na postel a zamyslela se. Porozhlédla jsem se tu a musela jsem uznat, že to tu měla celkem hezké. Prohlédla jsem si pokoj ze všech stran a potom jsem přesměrovala svůj zrak opět na ní. Byla opravdu slabá. Jen jsem tak stála a nevěděla, co dělat. Jak to jen dělá, že mě tak dokáže vyvést z míry..

Ruce jsem si zastrčila do kapes od černé mikiny, co jsem měla na sobě a přešlápla nohou. Najednou jsem uslyšela její tichý hlas, který se ještě třásl. Vydávala ze sebe divné zvuky, jako by se jí chtělo zvracet. Pohnula se a jako bych tu nebyla vyletěla z postele. Samozřejmě hned na prvním kroku spadla, kvůli té noze. Znovu vstala a dokulhala se až do koupelny. Já jen koukala jako blbec jejím směrem a ani jsem se nepohnula. Musím nad ní neustále přemýšlet a má na mě čím dál tím větší vliv.

Ještě chvíli jsem stála na místě a potom jsem šla za ní. Pořád ještě zvracela a mě to děsilo. Všimla jsem si, že má problém z vlasy a tak jsem k ní ještě o kus popošla a vlasy jí podržela, aby si je nenamočila. Vážně mi jí bylo docela líto a to se nestává často. Klekla jsem si k ní a čekala. Bylo mi to naprosto jedno, hlavně ať to ze sebe všechno dostane. Nevím, proč jí pomáhám a co tady vůbec dělám, ale měla jsem to nutkání jí pomoct. Někoho jako ona jsem ještě nepotkala.

Když to ze sebe konečně všechno dostala, zhluboka si povzdychla. Spláchla a opřela se o zeď vedle ní. Zhluboka dýchala a já nevěděla co dělat. ''Proč mi pomáháš ?'' Ozval se její tichý hlas. Já jsem mlčela a zadívala se do země. Nevěděla jsem, co říct a jak se chovat. To se mi právě stalo poprvé. Po chvíli ticha jsem promluvila vážně a rozhodnutě. ''Protože už jsem se nemohla na toho zmrda dál dívat. Nejsi totiž jeho první oběť a on si jen tak pokoj nedá.'' Pokroutila jsem rameny a podívala se na ní. Dívala se na mě jako bych spadla ze stromu. Povzdychla si se značným znechucením v obličeji a pomalu se zvedla. Sykla, protože jí celé tělo bolelo. Otřela si ústa kapesníčkem a zamířila opět k posteli. Na to, v jakém stavu má ten kotník jde docela dobře a za to jí obdivuji. Lehce jsem se pousmála a přešla k ní. Bez jakéhokoliv slova jsem si následně sedla do jejího křesla. Přetáhla jsem si nohu přes nohu a ušklíbla se na ní. Na tu, která se na mě tvářila jako čert. Když její vražedný pohled ustal, následoval udivený výraz. ''No.. Víš, nemusíš tu zůstávat.'' Pronesla už klidnějším tónem a nadzvedla obočí. ''Vím..'' Odmlčela jsem se. ''Ale já chci.'' Dodala jsem a uchechtla se.

Bylo mi všechno jedno. Z neznámého důvodu jsem chtěla zůstat s ní. Sakra, nevím co ona je za člověka a nevím, co to se mnou dělá. Když jsem ale u ní, jsem to já. Když jsem u ní, moje vražedná nálada se změní a já se dokážu uklidnit. Ovšem můj život nezmění už nikdo a proto se bojím, že k sobě někoho připoutám. Nesmím se s nikým moc zaplést. Proč kurva s ní se zaplést chci ?

______

Omlouvám se. Všem se omlouvám za to, že jsem dala díl po tak dlouhé době, ale měla jsem teď vážně hodně věcí do školy. Doufám, že se to zlepší a já se budu snažit. Nic ale neslibuji. Děkuji moc těm, kteří vydrželi a počkali si :) ♥