Lost in her mind [CZ]

17. část

Nedokážu to ovlivnit. Od první chvíle vůči ní cítím něco zvláštního. Pocit, který je silnější než já. Už to nedokážu skrýt.

Za tu dobu, co jsem byla u ní jsem dokázala rozpoznat, že ona nebude jako ostatní. Ti, kteří si ničeho neváží, pomlouvají, kde se dá a chovají se jako svině. A že to už bude nějaká ta hodina co tu s ní jsem, je mi doslova u prdele. Kdo by to byl řekl, že si s ní budu rozumět tak jako ještě s nikým.

Ovšem jedna věc se mi nezdála a neustále mi zatěžovala hlavu. Její bolest. Poznala jsem, že něco cítí, i když se to snažila zakrýt. Nechápu proč, ale to že jí něco bolí, někde hodně hluboko uvnitř bolí i mě. Prokleté pocity ! Chci znát pravdu a chci znát její život, ale nemůžu. Nesmím. Co sakra poslechnout, srdce nebo rozum ?

V životě jsem udělala spoustu chyb a špatných rozhodnutí, ale také jsem v životě udělala spoustu rozhodnutí dobrých. Tak je tohle kurva špatně nebo dobře ? Všechno je strašně zamotané. Povzdychla jsem si a podívala se na ní. Je vidět, že je unavená. Ale taky rozhodně vypadá líp. Prsty jsem si poklepala na svém koleni a znovu se tu porozhlédla.

Myslela jsem si, že bude všechno v pořádku. Myslela jsem si naivně, že se dokážu rozhodnout a bude to v pohodě. Je až k smíchu, jak šeredně jsem se mýlila. Na všechno ostatní jsem zapomněla. Vše se mi opět vybavilo ve chvíli, kdy jsem spatřila zarámovaný obraz dívky. Obraz ležel na jedné z jejích polic. Hbitě a jako blesk jsem vyletěla z křesla a začala těžce dýchat. Můj pohled směřoval jen a jen k obrazu. ''Kdo je to ?'' Zeptala jsem se jí opatrně, i když jsem odpověď už dávno znala. Neustále jsem zkoumala její tvář, zda je skutečně pravda to, co právě před sebou vidím.

To je ona.. Tuhle holku mi tak strašně moc připomínala. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se směrem k posteli. Všimla jsem si, jak znervózněla. Jen lehce sklopila pohled a potom promluvila. ''Sestra.'' Dala mi jednoduchou, ale dost zřetelnou odpověď. Já na ní jen zírala s pootevřenými ústy. Její sestra ?!

Začínalo se mi dělat špatně od žaludku. To nejhorší na tom je, že se zase do mě nahrnula prudká nenávist, která mnou kolovala už od mého narození. Od smrti mé matky se to ale zhoršilo. Extrémně zhoršilo.

Ta holka na obrázku.. To ona mi jí zabila. Je to už 7 dlouhých let a mě se pořád ten výraz vybavuje před očima. Přímo před nimi jsem viděla to, jak kulka proletěla její hlavou. Ta nejdražší osoba pro mě a nejdůležitější člověk, kterého jsem kdy měla. Od té doby nic necítím. Celý život jsem byla plná nenávisti a vzteku. Vždy jsem byla jiná, ale od smrti mé matky jsem neuronila jedinou slzu. Ta záležitost se na mně podepsala už napořád. Poznamenala mě do konce života, který tak nenávidím. Od té chvíle, jsem jí už nespatřila a už nikdy o ní neslyšela.

Dříve tu také bylo jedno dost zlé období. Období, kdy jsem zabíjela lidi jen pro zábavu. Já vlastně nic jiného nejsem, než živý stroj na zabíjení, ale na tváře všech těch nevinných lidí jen tak nezapomenu. Nevylézala jsem z pokoje, nespala, nejedla. Byla jsem ztracená.. Někdo by si možná řekl, proč dělat tohle všechno kvůli jedné osobě, ale po její smrti se do mě nahrnuly všechny různé pocity, kvůli kterým jsem myslela, že brzo zešílím. Z toho zla jsem se musela vyhrabat sama, nikdo mi nepomohl. A za všechno může jediná osoba.

Kurva, tohle se nemělo stát !  

Zavrtěla jsem hlavou na odehnání všech přebytečných myšlenek, ovšem to ale nepomohlo. ''Co se jí stalo ?'' Musela jsem se zeptat. Vím, že je to možná moc troufalé, ale musela jsem. ''Jsou to 3 roky, co tu už.. Zemřela při autonehodě.'' Nešlo si nevšimnout toho, jak se jí začaly lesknout oči, i když se to snažila zahnat. Já si zhluboka povzdychla a bez jediného slova, pohledu jsem opustila její pokoj.

Potřebovala jsem jít na čerstvý vzduch, vyčistit si hlavu. Potřebovala jsem být od ní pryč. Nemohla jsem tam být. Ne teď. V téhle chvíli bych mohla někomu dost nehezky ublížit, klidně i zabít. Chovám k ní pocit, který je pro mě nový a zároveň k ní chovám neustálý odpor, který se momentálně ještě zesílil.

Nikdy bych jí ale neublížila.

CHOI JIN RI

Hned, co odešla mi v hlavě naskákaly různé otázky. Bylo jich tak moc, až mě z toho všeho třeštila hlava. Jsem z ní tak zmatená. V jednu chvíli mi přijde, že je doslova jako z ledu. V druhou chvíli, že v ní možná něco bude, ale nevyznám se v ní. Nevím, co si myslí a obzvlášť nechápu, co jí tak rozrušilo. Jen tak z ničeho nic. Odešla, ani nemrkla. Tohle bude hodně těžké..

______

Omlouvám se za tak krátký díl, určitě vynahradím příštím. Ale hlavně jsem zvědavá na vaše názory, protože nevím, jestli by takové spojení mezi nimi někdo čekal. Jen doufám, že vám to moc nepokazí celkový dojem ..