Lost in her mind [CZ]

23. část

Try to find what's important.

Tuhle její stránku jsem neznala a se vší upřímností bych jí ani nečekala. Byla jsem si ovšem naplno vědoma toho, že si něco špatného prožít musela a já jí chtěla jen pomoct. Chtěla jsem jí pomoct od bolesti, která jí tíží. Pomoct jí, aby se tolik netrápila.

Stála jsem tam, pevně jí tiskla u sebe a ona mi jemně, pomalu přejížděla po mých bolavých zádech. Cítila jsem zvláštní tlak, ale bylo to příjemné. Ovšem to, jak zběsile jsem se chvěla zimou, už moc příjemné nebylo. Otřásla jsem se a povzdychla si, načež jsem se od ní pomalu odtáhla.

Amber si jen odkašlala a její pohled směřoval po okolí. Oči jí tikaly všude kolem, jen ne na mně. Nic nenaznačovalo tomu, že by v danou chvíli cokoliv cítila. Byla absolutně bez života. Všechno jí bylo ukradené a její pocity, zda vůbec něco cítí, jsem nedokázala rozpoznat. Ztrácím se v ní, ale postupně jí začínám chápat.

Po několika úmorných sekundách mlčení se Amber sebrala a beze slov nastoupila do vozu. Já byla tak zamotaná ve vlastních myšlenkách, že jsem to ani nezpozorovala. ''Tohle není zrovna to nejlepší místo, kde strávit zbytek dne. Být tebou tak nastoupím, nebo odjíždím bez tebe.'' Probral mě až její prázdný a tichý hlas.

Ještě pořád se z toho šoku nedostala a já se jí nedivím. V šoku jsem stejně tak, jako ona. Ale až teď si uvědomuji to, jak blízký život k sobě máme. Některé věci máme společné a to mě také nadmíru překvapilo, ale nechci, aby se trápila. Jen jsem si tiše povzdychla a nastoupila do auta. Poté konečně vyjela z toho děsivého místa.

Slunce za celý den nevyšlo. Nebylo vidět, ba jediného zlatého paprsku a tak se začalo brzy stmívat. Počasí bylo skutečně zvláštní, jako by se řídilo podle ní. Odpovídalo jejím náladám a charakteru. Nikdy jsem jí nespatřila, že by uronila slzu. Nikdy neplakala a když byla smutná, což já na ní poznám, tvářila se naštvaně a rozzuřeně. Ale nikdy jsem jí neviděla usmívat se od srdce, nebo vidět jí veselou a šťastnou.

Cesta probíhala v tichosti, jak jsem očekávala. Ona jen mlčky pozorovala cestu a jakmile dokouřila cigaretu, zapálila si další. Potom další a takhle to šlo dál. Já jsem se neodvážila říct něco, co by jí zneklidnilo. Neodvážila jsem se říct nic. Ani slůvko. Jen by mě zajímalo, co má momentálně v plánu. Cestu k mému domu přehlédla, ani se nemrkla. Jela dál a to mi nahánělo čím dál větší hrůzu.

Jakmile zastavila na vzdáleném místě, které se skrývalo hned vedle města, zastavilo se mi srdce. Vedle města se nacházel kopec, kde sídlili převážně členové z těch lepších rodin. Všude kolem obrovské domy, doslova překypující krásou a bohatstvím. Kouzelné, barevné zahrady s vlastním jezírkem a spoustu květinami. Vše bylo podle jejich představ.

Amber ale jela dál a zastavila se téměř na vrcholu, kde se znázorňovalo neuvěřitelně obrovské sídlo. Bylo o kus dál, než ostatní domy a také rozdílně vypadající. Nacházela se zde obrovská černá brána a následně příjezdová cesta k překrásnému domu.

Poté, co jsme bránou projeli jsem jen zírala na okolní krásu. Jak jsem očekávala, měli své jezírko a celkově neskutečnou zahradu v japonském stylu. Nedala bych nic za to, že to její matka si to pěstovala. Byla překrásná. Dům byl zbarvený do tmavě hněda a všimla jsem si i venkovního bazénu. To, co se mi ale zalíbilo nejvíce, byly různě posázené stromy. Ladilo to se vším ostatním a celkově, všechny ty stromy tomu dodávaly na tajemnu. I přesto sídlo nepůsobilo nějak kýčovitě, právě naopak. Vše bylo dokonale zkombinované.

Zavrtěla jsem hlavou na odehnání všech přebytečných myšlenek a pohlédla na Amber, zda to myslí vážně. Zamračila jsem se na ní, ale ona se na mně samozřejmě nedívala. ''Pojď.'' Hlesla a pokynula rukou, abych šla s ní. Následně vystoupila a mířila si to k hlavnímu vchodu. Chvíli jsem nedůvěřivě váhala, ale nakonec jsem jí následovala. Tiše jsem našlapovala a naštvaně na ní zírala. Nevěřícně jsem pokroutila hlavou a když jsme stály u vchodu, něco nahmatala v kapse. Ozvalo se otravné zařinčení klíčů, kterými následně odemkla dveře a já jen zůstala stát s ústy dokořán.