Lost in her mind [CZ]

31. část

Cítila jsem, jak příjemně a klidně oddechuje. Samotná její přítomnost mě vždy učiní neklidnou, ale zároveň šťastnou. Nic mi s ní nechybí.

''Myslela jsem, že mě nenávidíš...'' Tiše zamumlala do absolutního ticha, nad čímž jsem se jen usmála a ruce jí obmotala kolem pasu. Nejspíš to nečekala, jelikož se mi okamžitě vyjukaně podívala zpříma do očí. ''Něco jsem slíbila, pamatuješ? Nehodlám to za žádných okolností porušit.'' Promluvila jsem vážně a rozhodnutě. ''A to, že tě nenávidím, není a nikdy nebyla pravda.''

O kousek se odtáhla a chtěla začít protestovat, ale upřeně bojovala s únavou. Jen to nechtěla dát znát. Zívla si a chtěla něco namítnout, avšak já jí předhonila. ''Pojď prosím tě.'' Zasmála jsem se nahlas a vzala jí za ruku, načež jsem s ní odpochodovala zpět do pokoje.

Sundala jsem si mikinu a zalehla do měkké, vyhřáté postele. ''Zalehni.'' Přikázala jsem a ona si ke mně po chvíli skutečně lehla. Mlčela a neřekla jediné slovo. Ospalost nad ní zvítězila. Ušklíbla jsem se a přitáhla si jí blíž k sobě. Její hlavu jsem si přitáhla do ohybu na krku a rukama jsem jí pevně objímala okolo pasu a krku.

Byly jsme k sobě připoutané a nikdo nás v tu chvíli nemohl rozdělit. Svázalo nás pouto, které se jen tak nepřetrhne. Ať už dřív nebo později bych na ní stejně přišla. Okolnosti nás svedly dohromady a budou se nás držet ještě dlouho. Setkání se mnou by se nevyhnula. Ovšem nedokážu říci, zda je to správné, nebo špatné.

Ale učinila jsem rozhodnutí, že tohle dítě ochráním za každou cenu a to neporuším. I když mě bude nenávidět a už brzy budu v jejích očích jen bezcitný, prolhaný a nemilosrdný vrah. Pravdě se nevyhne a to mě ničí.

Tiše jsem si povzdychla a objala jí ještě pevněji.

CHOI JIN RI

Šla jsem po úzké, kamenné cestě vedoucí k mému domu. Byl večer a příjemný, čerstvý vánek si pohrával s mými rozpuštěnými vlasy, které ještě pořád páchly kouřem z cigaret. Amber mě nechtěla pustit, trvala si za svým, avšak já jí odbyla. Potřebovala jsem si řádně pročistit hlavu a dát si věci do pořádku.

Nastřádalo se ve mně najednou tolik pocitů, že z nich blázním. Netuším ani, zda bych tyto promíchané pocity měla nazývat kladnými. Když už jsem si myslela, že jsem si udělala alespoň trochu ve věcech jasno, opět se to musí dokonale podělat. Jsem zpět tam, kde jsem byla...

Povzdychla jsem si, jakmile jsem překročila práh našeho domu a vydala se dovnitř. Neměla jsem sílu na nic. Veškeré ostatní okolnosti, ať už dobré, nebo špatné mi byly ukradené. Nemohla jsem přemýšlet, všechno bylo strašně zmatené.

Jen co jsem sklidila svou obuv do botníku, zaslechla jsem hlasité dupání, vedoucí přímo ke mně. Nebezpečně se přibližující. Hned mi došlo, že to bude nejspíš matka, jelikož ani otec nedělá takový rámus, když jde.

Zvedla jsem hlavu a čelila tak očím, které byly plné zlosti a nepochopení. ''Můžeš mi laskavě vysvětlit, kde jsi to zase courala?'' Začala šílet a já jen protočila očima nad její nepříčetnou hysterií. Jako bych jí někdy zajímala. Jako by jí někdy zajímalo, co se mnou bude.

''Pryč. Venku. S kamarády.'' Jednoduše jsem jí odpověděla, bez náznaku jakéhokoliv zájmu. Cítím, jak se ve mně začíná vařit krev. Strach mě v tu chvíli opustil a to bych nikdy nečekala. Ale tak nějak cítím, že za to všechno může Amber, která mě tím navzdory mé nevědomosti učí. Chce, abych byla silná.

Všimla jsem si, jak zatnula pěsti a snažila se nevybuchnout. Zhluboka dýchala a tváře jí vzteky zčervenaly. ''Můžeš být ráda za to, že tady momentálně tvůj otec není. Dělej si co chceš. Nezajímají mě tvé zájmy, nezajímá mě, co děláš, nebo kde a v jakém bordelu se to neustále potloukáš. Ty nejsi má dcera, jsi jen zbytečný odpad.'' Jakmile proslov dokončila, otočila se na patě a odešla tam, odkud přišla.