Lost in her mind [CZ]

~ 2 ~

Šla jsem pomalým, ladným krokem rovnou domů a přemýšlela o všem možném. O všech těch odporných věcech, které se na této planetě dějí. Nechtělo se mi domů, ale neměla jsem kam jinam jít.

Rodiče mě nikdy nepřestanou vinit. Nikdy mě nepřestanou nenávidět, i když nemají za co. Ve svém životě nemám nikoho a ti dva mi všechno znepříjemňují. Zároveň ztěžují život. I když mě teď otec netýrá až tak moc jako dřív, být s nimi sama je pro mě hotová noční můra. Nikdy jim nezapomenu to, jak se ke mně chovali. Vzdali se své dcery a zřekli se mě, to jim nezapomenu.

V životě zažívám jen každodenní bolest, samotu a zírám na prázdné zdi. Povzdychla jsem si a zatahala si za vlasy. Občas mi přátelé chybí. Ale ti praví, které jsem bohužel nikdy nepoznala. Vždy to byla jen samá lež a přetvářka a já byla tak naivní a slepá, že jsem to nikdy nepoznala. Ať se jdou všichni bodnout. Lidé si umí jen navzájem ubližovat a kvůli závisti jsou schopní překročit hranice všeho. Na mém srdci už navždy zůstanou jizvy, které se jen tak nezahojí.

Když jsem došla k domu, odemkla jsem vchodové dveře a vešla dovnitř. Rodiče pracují, takže přijedou naštěstí až k večeru, což mi vyhovuje.

Nahoře v pokoji jsem si odložila své věci a šla si opláchnout studenou vodou obličej, jako jsem to vždy dělala, abych se uklidnila.

Poté, co jsem vylezla z koupelny, mi začalo šíleně kručet v břiše. Poslední dobou jsem skutečně nic moc nejedla, protože moje emoce jsou většinou na dně a každou noc probrečím, až mám polštář celý mokrý. Každý si řekne, co jsem za uřvané děcko, že se nic neděje. Kdo ovšem nikdy neokusil situaci jako já, může akorát tak mlčet. Nic příjemného to není.

Po chvíli rozmýšlení mě nakonec hlad přemohl, tudíž jsem odešla dolů do kuchyně, kde jsem si připravila svůj oblíbený ovocný salát. Skládal se z jablek, kiwi, pomerančů a jahod, které miluji. Byl naprosto obyčejný a i tak jsem ho měla nejraději. Vzala jsem do ruky lžíci a začala jíst.

V duchu jsem si libovala, jelikož tento pokrm byl božský. Už od mala jsem ho zbožňovala. Obzvlášť skvělý byl v té době, kdy mi ho připravovala má zesnulá sestra.

Jakmile jsem dojedla, uklidila jsem si po sobě a přešla do obývacího pokoje, kde jsem zapnula televizi, abych se trochu odreagovala od všech problémů a zapomněla na všechno ostatní. Chvíli jsem se dívala na všechny ty různé a nezajímavé programy, které stejně překypovaly otravnými reklamami. Proto jsem televizi opět vypnula a naštvaně bouchla s ovladačem o stůl.

Líně jsem se zvedla a vydala se nahoru do pokoje. Zalezla jsem si k notebooku a prolézala internet. Pustila jsem si i nějaký film, při kterém jsem úplně ztrácela pojem o čase, ale přeci jen mě to po chvíli přestalo bavit.

Doma jsem prakticky uvězněná a nemůžu nic dělat. I kdybych si chtěla najít přátele a podařilo by se mi to, nemůžu s nimi jít ven, nemůžu se s nimi bavit a dělat různé vylomeniny, jako ostatní mého věku.

Matce jsem naprosto ukradená a otec mi všechno zakazuje a bije mě. Prakticky za mně řídí samotný život a já se nikdy nezmůžu na protesty. Nikdy nedám najevo svůj vlastní názor a nevím co s tím. Štve mě to, ale nevím co dělat. Když už náhodou něco řeknu, abych vyjádřila svůj upřímný názor, skončí to většinou nadávkami, nebo domácím násilím.

Zaklapla jsem notebook a zívla si. Začínala jsem být vážně unavená. Ne, kvůli nedostatku spánku, ale z lidí a všech těch narážek na mou osobu.

A já nejsem špatný člověk...

Přesně v ten moment, kdy jsem se zvedla od stolu a chtěla si jít do šatníku pro čisté oblečení na převlečení, jsem zaslechla hlasité bušení do mých dveří.

,,Je večeře!'' Vykřikla moje matka, načež jsem slyšela už jen oddalující se kroky od mých dveří.

Povzdychla jsem si a následovala jí dolů. Samozřejmě mi neunikla její poznámka.

,,Ještě hlásit ti to budu, spratku...'' Takhle to chodí už dlouhé tři roky a nic s tím nenadělám.

Trpím o samotě, zavírám se do koupelny, abych se pořádně vybrečela a nikdo to netuší. Pokud bych měla někdy možnost se s tím někomu svěřit, uvolnila bych se a alespoň na chvíli by mi to dopřálo drahocenný klid. To bych ale především někoho musela mít.

---

Celou večeři převládalo to trapné a otravné ticho. Ovšem já za něj byla ráda.

Když jsem svou porci dojedla, zvedla jsem se ze židle a vzala do rukou talíř, abych to vše odnesla a následně řádně uklidila. Vtom se mi k mému neštěstí podvrkla noha a talíř letěl k zemi. Ve vteřině z něj zůstaly jen střípky.

,,Ani chodit to nemehlo neumí...'' Pronesla tiše má matka a plácla se do čela.

Otec mi věnoval pohlavek, jakmile vyletěl ze židle kvůli rozbitému talíři. Lekla jsem se ho tak moc, až jsem nadskočila.

,,Koukej to hned uklidit, nebo si mě nepřej.'' Automaticky jsem sklopila pohled k zemi, když mi pohrozil.

Rychle jsem ten nepořádek běžela uklidit, při čemž se můj otec uklidňoval, jinak by to nedopadlo dobře.

Uklízela jsem střepy a při tom jsem se samozřejmě nezapomněla pořezat.

,,Au! Do pytle.'' Sykla jsem a krev nechala volně vytéct.

Až když jsem všechno sklidila, vyběhla jsem nahoru a ránu si vyčistila.

Poté jsem přešla k šatníku, ze kterého jsem si vytáhla čisté oblečení. Přenesla jsem ho do koupelny, kde jsem se vysvlékla a vlezla do sprchového koutu. Na houbičku jsem nanesla sprchový gel s vůní vanilky a začala se mydlit.

Když jsem byla hotová, vylezla jsem ze sprchového koutu a osušila se. Převlékla jsem se do svého pyžama s medvídky a pročesala si vlasy.

Tento den byl neskutečně únavný... Řekla jsem si v duchu, když už jsem se spokojeně zavrtala do peřin a zhasla světlo.

Tolik toho, co se stalo za jediný den, nejsem schopná zpracovat. Jen kdybych se s tím vším mohla někomu svěřit. Co bych já dala za skutečnou kamarádku. Jediná mě blízká osoba, která mě nikdy nezradila, byla má sestra a ta už je pryč.

Přemýšlela jsem tak dlouho a tak moc, až se mi začaly oči klížit k sobě a já upadla do bezesného spánku. 

---

Ráno se mi ani v nejmenším nechtělo vstávat. Záda bolely více, než kdykoliv předtím a oči jsem měla celé červené a oteklé. Jakmile jsem si však prohlédla hodiny, civěla jsem do nich dobrých půl minuty, než má hlava pobrala pravý čas. Ze sekundy na sekundu jsem vystřelila z postele a začala se připravovat rychlostí světla.

Oblékla jsem se jen do věcí, které jsem měla na dosah ruky. Ani vlasy jsem si neučesala. Popadla jsem svou tašku, mobil a vyrazila jsem na cestu. Na jídlo jsem se taktéž vykašlala. Ne jen, kvůli zbytečným poznámkám, ale i hlad mě přešel.

Na zastávku, kam by mi měl každou chvíli přijet autobus do školy, jsem doslova běžela, ovšem s neúspěchem. Ujel mi přímo před očima.

Zastavila jsem se, upustila tašku na zem a koukala jsem na odjíždějící autobus s vražedným pohledem. To jako vážně?

Po chvíli uklidňování, jsem si sebrala tašku a šla se podívat, za jak dlouho mi jede další. Jede sice až za půl hodiny, ale s mými výpočty bych ještě měla šanci školu stihnout, pokud bych nezastavovala a popoběhla.

Ani jsem se nemusela dvakrát rozmýšlet a rozběhla jsem se.