Lost in her mind [CZ]

22. část

Seděly jsme v tom otravném, hrobovém tichu a já se stále nemohla vzpamatovat z toho, co se právě stalo. Upírala jsem na ní tázavý, zároveň překvapený pohled a doufala, že něco řekne. Zrychleně jsem dýchala a snažila se vstřebat situaci.

Po těch nekonečně dlouhých pěti minutách absolutního ticha, které rušil jen motor auta, jsem se odhodlala sama něco říct, protože mě to ticho začínalo unavovat a rozčilovat. Nejvíc mě ovšem překvapila ta skutečnost, že jí je nejspíš naprosto ukradené, co se mnou bude. Až já přijdu domů, je se mnou jasný konec. Děsí mě to, bojím se, ale zvenčí působím jinak a to je jedna z mých slabin.

Amber měla pořád hlavu nakloněnou dopředu a ani jednou se na mě nepodívala. Dlaněmi drtila volant a sledovala cestu. Já jsem zaťala pěsti a chtěla přednést své námitky, když vtom otevřela ústa a tím mě předběhla. ''Kdo řekl, že tě nenávidím?'' Já zalapala po dechu a ironicky se uchechtla. ''Vypadáš tak. Všechno tomu nasvědčuje a já nechápu, proč...'' Všimla jsem si, jak sevřela volant pevněji a z nějakého neznámého důvodu mi přišla, že byla úplně mimo myšlení. Ztracená ve svých myšlenkách.

Naštvaně jsem si povzdychla a opřela se hlavou o okýnko. ''Kam mě to vůbec bereš?'' Zeptala jsem se už klidněji a ani se na ní nepodívala. Ona ale nekomunikovala. Nedívala se na mě, sledovala jen prázdnou cestu, která se jevila před námi. Prázdná byla proto, že Amber zajela na nějaké opuštěné místo, daleko od města. Trochu mě to děsilo a byla jsem z toho nesvá. Nevěděla jsem, co mám očekávat a kam mě to vůbec bere. K čemu tohle všechno vůbec vede?

Zavrtěla jsem nad tím vším hlavou a netrpělivě vyčkávala, co se dál odehraje. Je tak směšné a zároveň frustrující to, že jsem se s ní už nechtěla vidět. Nechtěla jsem jí potkávat každý den na chodbě, snažila jsem se jí vyhýbat obloukem a místo toho jí potkávám neustále víc a víc.

Cesta trvala necelé půl hodiny a já myslela, že se z toho čekání a nedočkavosti zblázním. Zastavila až na dalekém, opuštěném, avšak stále udržovaném místě. Daleko od města. Tam, kde by nikoho nenapadlo, že by mohlo něco být.

Amber vylezla z auta a ani se neotočila, ani očkem nemrkla, nezastavovala. Já po pár sekundách rozmýšlení vystoupila také a kulhavou chůzí jí následovala.

Studený vítr mi foukal do tváří, které mi následně nazdobila mírná červeň. Ať už zimou, nebo nervozitou. To mi bylo v tu chvíli ale absolutně ukradené. Slunce ani nebylo vidět, byla zima. Koruny stromů se volně pohybovaly a listy opadaly. Amber šla přede mnou, ruce měla bezpečně uschované v kapsách od mikiny, aby jí chránily před zimou a kapuce jí zahalovala husté černé vlasy. Chvílemi mě udivuje to, jak často si je přebarvuje. Má ale štěstí, jí sluší snad všechno.

Černý outfit, který se skládal z černých kotníčkových bot, černých potrhaných džín a černé mikiny tomu všemu ještě dodávaly temnou a děsivou auru. Bála jsem se ještě víc, než předtím. O to teď ale nešlo. Vypadala tak smutně, tak zmateně. Jako by jí bylo opravdu všechno jedno. Jako by jí bylo jedno, co dělá a co se stane.

Šly jsme necelých pět minut, které mi připadaly jako neskutečně dlouhá doba. Tiše jsem jí následovala a zvědavost mi tížila mysl. Pak jsem to spatřila.

Téměř se mi zastavil dech. Vytřeštila jsem oči a překvapeně otevřela ústa. Přeběhl mi mráz po zádech, začínalo mi být nevolno a zároveň jsem cítila chlad. Rukama jsem si objala své tělo a zastavila se na místě. Byl to hřbitov.

Na to, že to bylo na tak vzdáleném a strašidelném místě, vypadalo to udržovaně. Vypadalo to, jako rodinná hrobka, což mě znervóznilo ještě víc. Amber vešla dovnitř přes ohromné, krásně nazdobené dveře a já za ní, i když dost nejistě. Nemohla jsem tam přece jen tak vejít. Patří to jejich rodině a já tu nemám co dělat.