Lost in her mind [CZ]

20. část

- Pondělí ráno -

Vítr foukal více, než doposud a pomalu nastávala zima. Chlad cítím i ve svém nitru a nechce ho opustit. Cítím, jako bych měla každou chvíli zešílet.

Zrovna mířím do školy, kde mě bude nejspíš čekat další nepříjemné vysvětlování. Sedím v autobuse a zkoumám okolí, které osvětlují jen venkovní lampy. Hlava opřená o sklo a sluchátka v uších. Dnes jsem do školy odjela dříve a není to jen kvůli té hrstce lidí, které tak nenávidím. Ubližují lidem kolem sebe a vždy z toho bezpečně vyváznou. Proč to dělají?

Za tu dobu, co jsem zpátky ve svém rodném městě, mi byla největší podporou Soo Jung, která samozřejmě nic netuší. Celý víkend mě bombardovala vtipnými zprávami a volala mi. Jediným důvodem, který vede k mému úsměvu je právě ona. Už tolikrát mi pomohla, seznámila mě s úžasnými lidmi a ukázala mi, co je to přátelství. Dozvěděla jsem se o ní tolik věcí, až je to nemožné. Udivuje mě to, jak taková holka nemůže mít přátele. Je téměř stejná jako já a to je také jeden z důvodů, který nás spojuje. Ona je jediný důvod, kvůli kterému jsem ještě naživu a nechci jí opustit.

Mé oči pálí a mám je celé oteklé. Nemluvě o fialově zbarvených modřinách, které se rýsují pod nimi. Noha se mi zdaleka neuzdravila a mé tělo bolí. Kdybych do té zpropadené školy nemusela, byla bych ten nejšťastnější člověk na světě.

Otec mě zřídil tak, že se před ním snažím neustále schovávat. Nejhorší na tom je, že se mi matka dívala celou tu dobu do očí. Nic neudělala a to stála přímo u toho. Neudělala vůbec nic. Co pak takhle se mámy chovají? Měly by se o své dítě starat a hýčkat ho. Měly by ho chránit a držet ho co nejvíc u sebe. Tak moc bych chtěla zpátky své staré rodiče, kteří mě milovali. Jenže už jsou pryč tak dlouho, že jsem zapomněla, co to vlastně rodiče jsou.

Neustále jsem dumala nad svým životem a nemohla jsem přestat. Nejspíš jsem doufala, že bude líp. Chci tomu věřit. Nejhorší je ale to, že už se nedokážu kontrolovat. Uvnitř jsem zlomená, píchá mě u srdce a už mám všeho dost. Chtělo se mi brečet a vykřičet na celý svět svou bolest, ale nechtěla jsem hrát divadlo. Nechci nikoho zatěžovat tím, jak jsem ubohá. Když už mám trpět, tak sama.

Od té doby, co Amber odešla jsem jí neviděla a ani o ní neslyšela. Nijak mě to nemrzí, ale také nedokážu správně přemýšlet. Proč zrovna ona se o tomhle musela dozvědět? Proč mi tak moc motá hlavu? Nejvíc mě trápí ten den, kdy mě vzala domů. Jakmile se dozvěděla o mé sestře, rozhořčilo jí to tak moc, že musela okamžitě zmizet. Proč?

Cítím, jak se mi hlava všemi těmi otázkami nafukuje víc a víc a až to nevydržím, vybuchne. Z lidí se mi zvedá žaludek, jakmile je vidím a marně hledám důvod k životu. Jsem vážně ztracená.

Chvíli před tím, než autobus zastavil, sluchátka i s telefonem jsem zastrčila zpět do tašky a vstala z místa. Musela jsem si dát pozor, jelikož má noha je kvůli otci ještě horší, než byla původně. Když jsem se dokulhala k východu, bezpečně jsem vylezla a vydala se rovnou ke škole.

Než přišli spolužáci do třídy, měla jsem co dělat s maskováním nejnovějšího přírůstku, který mi nyní zdobil i druhé oko. Můj roztrhnutý ret se dal přežít, ale modřiny bolely neskutečným způsobem.

Poté, co ostatní přišli do třídy tázali se, co je se mnou a co se mi stalo. Bylo to milé, avšak já tohle nenávidím. I když bylo hezké po těch letech opět poznat pocit, když se o vás někdo stará a zajímá se o vás. Rychle jsem je odbyla, ovšem Soo Jung se odbýt nenechala. V průběhu dne mě nakonec donutila říct všechno, co se mi stalo.