Lost in her mind [CZ]

~ 15 ~

CHOI JIN RI

Je pátek ráno a právě sedím v autobuse, který je na cestě do školy, na kterou jsem si za poslední dny dokázala vybudovat dost slušnou nenávist. Právě už zase začalo mé osobní peklo. Kéž bych mohla vypadnout, co nejdál a začít žít nový život, jenže nemůžu. Navíc, už od rána mi není vůbec dobře a jen od bolesti břicha to není.

Kromě toho jsem opět terčem posměchu a narážek jedné určité osoby. To, jak si ze mně Jia utahuje v posledních dnech, dokonce několikrát viděla i Amber, ale nic neudělala, jen stála opodál a nechala jí, ať si se mnou dělá co chce. O pomoc bych se jí samozřejmě neprosila, ale mrzí mě, že tomu jen bezcitně přihlížela. Na jednu stranu jsem ráda, že si mě nevšímá a že jsem pro ní jako vzduch, ale myslet na ní přestat nemůžu.

Soo Jung ze mě částečně dostala to, co se mi v poslední době děje. Avšak kompletně celý příběh ode mě ještě neslyšela. Snaží se mě podporovat a uklidňovat den, co den. Jsem jí za všechno nesmírně vděčná, ale i přesto to moc nepomáhá.

Včera mi ohlásila, že dnes nedorazí, tudíž jsem ani nečekala a jen jsem jí přes sociální síť popřála dobré ráno.

To je to, co se v posledních dnech stalo, když ovšem nepočítám to, jak mě otec zmlátil, když jsem mu zatajila odchod ze školy. Mé tělo je poseté tolika modřinami, že to přestávám počítat. Tmavý monokl pod mým okem se alespoň dal zamaskovat, ale můj zbrusu nový, natržený ret nikoliv.

Samozřejmě, že si Soo Jung všimla toho, jak si ze mně utahují a několikrát se za mě postavila. Upřímně, musím říct že měla vyhráno na plné čáře. Na této škole má své obdivovatele a je tu dost oblíbená, obzvlášť ze strany kluků. Ale to, co zažívám doma zůstává pro všechny tajemstvím a tak to i zůstane. Nehodlám se zase zničit.

Mrzí mě to a je mi špatně z toho, že se mě snaží tak moc chránit, ale je to moje blbost a je to moje chyba, že jsem tak slabá. Jenže nevím, co mám dělat. Nemůžu se s nikým začít hádat, protože poté mě prozradí dlaně, které se mi začnou okamžitě potit a třást se. Můj dech bude nepravidelný a s nejvyšší pravděpodobností začnu plácat nesmysly. To je moje slabost, nedokážu se o sebe postarat, ani se nikomu vzepřít a uvnitř mě to šíleně užírá.

Schytávám pořádné rány jak od života, tak od lidských pěstí. Vydržím to, vstanu, ale hned se najde něco, co mě opět posadí do kolen.

---

Když jsem byla u své skříňky a dávala do ní své věci, zabouchla jsem jí a otočila se na odchod. To by se mi ovšem nesměla připlést do cesty Jia, zřejmě dost vytočená, vzhledem k tomu, že koukala jako čert. Předpokládám, že jí stačí k takovému vražednému výrazu už moje přítomnost.