Hunt or be hunted

Part 23 - Něco tady nesedí

Už bylo pozdě v noci a já nemohla zamhouřit oka. Malá Bonny spala s hlavou schoulenou v mém klíně a Norman usnul v sedě vedle mě. I přes to, že spal, tak mi tiskl ruku. Naše skupina seděla na dekách v pravé části kostela, zatímco většina cizí skupiny spala v nějakých bočních místnostech. Ale nebyla jsem jediná, která nespala. Magie seděla asi dva metry ode mě a vyměňovala si pohledy s mužem, který se jmenoval Francis. Odebrali nám všechny zbraně a hlídali nás. Přišlo mi to jako ve vězení. Sledovali nás Francis a Simon, ten voják, který praštil Normena. Francis mohl mít kolem třiceti, vypracované tělo, vysoký se zrzavými vlasy a jemným strništěm. Při své analýze a zkoumaní pohledů těch dvou, mi nedošlo, že mě taky někdo zkoumá. Simon mě sjížděl více než nepříjemným pohledem. Nebyl to pohled úchylného člověka, ale pohled člověka, který si toho již zažil tolik, že už nikomu nevěří. Tak dlouho jsem přemýšlela nad neznámou skupinou až jsem usnula.

"Vstávej holka." budila mě jemně neznámá žena s mikádem. Okamžitě jsem otevřela oči a trhla s sebou. "Klid. Tady máš snídani."a s těmito slovy mi podala jablko a nějakou tyčinku. 

Rozhlédla jsem se a neviděla nikoho ze své skupiny. Zaváhala jsem, ale nakonec jsem si jídlo z jejích dlaní vzala. "Díky. Kde jsou všichni?" zeptala jsem se a ustaraně jsem se dívala kolem sebe. 

"Tvoje dcera, ta druhá žena se synem a obě dívky jsou tam v tom pokoji nalevo. A pánové jsou venku se Francisem, Simonem a Sashou. Mimochodem já jsem Peggy." řekla a mile se na mě usmála.

"Já jsem Andrea a ta malá není má dcera. Její matka zemřela." s těmito slovy jsem tyčinku strčila do kapsy a jablko jsem začala utírat do svého trička. Vstala jsem a šla do místnosti, kde si podle Peggy měli hrát děti společně se Sam, Grace a Magie. Šla jsem pomalu a hned jsou si všimla, že se za mnou Peggy nevydala, ale k ničemu nekalému jsem to nepřisuzovala. Čím blíž jsem byla u dveří, které vedly do onoho pokoje, tím více jsem byla nervózní. Sama jsem nevěděla z čeho. Když už jsem stála před dveřmi zaposlouchala jsem se do zvuků, ve snaze slyšet něco dříve, než vstoupím do pokoje. Ať jsem se ale snažila sebevíce, nic jsem neslyšela. Kolena se mi roztřásla a já pomalu vzala za kliku. Jemným potlačením do dveří jsem otevřela a nejistě nakoukla do pokoje. Co když jsou všichni mrtví? Co když tam budou ležet jen jejich mrtvá a nehybná těla? Hlavou se mi honily hrozné otázky. Vstoupila jsem do pokoje a uviděla všechny natlačené u malého okna, kterým se dalo koukat na pozemek za kostelem. Oddechla jsem si a spokojeně jsem se usmála. "Co tam máte tak zajímavého?" zeptala jsem se.

"Psssst... Jsou tam srnky." zubil se na mě malý Joe. Sam se otočila a pomalu se ke mně vydala. 

"Dobré ráno." šeptla.

"Dobré ráno." odpověděla jsem jí s úsměvem.

"S dětmi jsme si hráli a pak Grace uviděla na dvoře srnky. Děti je baví pozorovat, tak jsme si z toho udělali hodinu přírodopisu." řekla s mírným smíchem nad svým trochu suším žertem. 

"Aha. Je fajn, že se dokáží nějak zabavit a zbavit hrozných myšlenek na to, co se děje." řekla jsem a položila Sam na rameno svou dlaň. "Jdu za Normanem. Měj oči a uši nastražené. Ještě nevíme, co je to za lidi." šeptla jsem tak potichu, že ani Sam mi málem nerozuměla. Ta mi jen na zpět přikývla a šla za dětmi. Už už jsem chtěla odejít, když v tom se ke mně rozběhla Magie. 

"Andreo, něco není v pořádku. Mám nepříjemný pocit, že nám něco tají." šeptla mi rychle a vyděšeně Magie do ucha.

"Taky se mi tady něco nezdá. My tomu přijdeme na kloub. Buď hodně opatrná, ale nenech na sobě svou nejistotu znát." řekla jsem a konejšivým pohlazením po hlavě jsem se jí snažila uklidnit. "A dávej si pozor na toho Francise. Drž se vždycky s někým z naší skupiny." dořekla jsem.

"Ano." odpověděla mi a s hlubokým nádechem nahodila úsměv a šla za ostatními. 

Já se rychlým krokem vydala za Normanem. Přešla jsem malý kostel a dřevěná podlaha mi vrzala pod nohama. Když jsem vyšla ven před kostel uviděla jsem u našich aut stát zbytek skupiny. Došla jsem za nimi a postavila se k Normanovi. 

Simon mi věnoval jeden nepříliš pěkný pohled a pokračoval v mluvení. "Jak už jsem říkal. Taky potřebujeme munici,zbraně, jídlo a cokoli, co se hodí. Takže navrhuji, abychom spojili síly a podnikli pár výprav. Zatím vaší skupině poskytneme přístřeší a vše, co bude potřeba. Ale čekáme to samé od vaší skupiny. Všichni musíme něco obětovat." dořekl.

"S tím souhlasím. Ale mám jednu podmínku." odmlčel se. "Chci, aby jste nám vrátili naše zbraně. Všechny."

"Co si myslíš? Tady nebudeš klást podmínky. Buď rád za to, co máš ty nevděčnej haj.."

"STOP" zastavil Francisovo řádění Simon. "Uklidni se. Je fér, abychom jim vrátili zbraně. Konec konců je budou potřebovat." řekl a usmál se. "Na výpravě samozřejmě. Tady ne, ale chápu, že jistota je jistota." mrknul na mě a vrátil pohled Normanovi. 

"Dobrá. V tom případě nám dejte zbraně a domluvíme první výpravu." řekl autoritativně Norman.