Hunt or be hunted

Part 5 - Záhadná dívka

Když jsem dojedla oběd a odnesla prázdný talíř do dřezu, uviděla jsem jak z patra přichází Samanta s dvěmi utěrkami. Utěrky položila na židli a postavila se ke dřezu. Nalila si předchystanou vodu a pomalu a znechuceně začala umývat talíře a příbor z oběda. Vše odkládala na odkapávač. Bylo mi jí líto. Vzala jsem utěrku a začala utírat nádobí, které odkládala.

"Nemusíš to utíra. Já vždy čekám až to uschne a odkape a potom to jenom uklidím." řekla a pousmála se na mě.

"Mě to nevadí. Dokonce mě to i trochu baví." zalhala jsem a taky se na ní usmála.

Samanta se otočila k nádobí a už mě dále neřešila.

"Kam patří talíře?" zeptala jsem se a v ruce držela talíř.

"Polož vše na stůl. Já to potom uklidím. A neříkej ne. Moc dobře vím, že tě to nebaví." umlčela mě než jsem stačila něco říct.

"Dobrá." řekla jsem pokorně. Začala jsem talíře kupit na stůl a vedle nich i příbory. Když Sam umyla poslední talíř, začala uklízet nádobí na stole. Já jsem doutírala, co byla na odkapávači a přes volnou židli jsem přehodila mokrou utěrku.

"Díky za pomoc." řekla Sam a podala mi mentolový bombón. "To je za odměnu." řekla a usmála se na mě. Úsměv jsem jí opětovala. Podívala jsem se z okna a skupiny se sbíhali k autu, kterým jsme přijeli. Bombón jsem schovala do zadní kapsy svých džínů a rychlým krokem jsem šla ven. Když jsem scházela z terasy všechny skupiny byli kompletní, kromě té naší. Rychle jsem doběhla k autu. Všichni na mě už netrpělivě čekali.

"Konečně. Každý si vezme jeden nůž a zbraň, ale varuji vás. Střílejte, jen když to bude opravdu potřeba. Rozumíme si?" řekl Brad a podíval se na Karin. Ona ho požduchla rukou a usmála se na něj. Ale její úsměv nenaznačoval jen úšklebek, asi je do něj zamilovaná. Vduchu jsem se zasmála. V kufru auta zbyl poslední nůž. Vzala jsem ho a vytáhla jsem ho z pouzdra. Bylo vidět, že je ostrý a na tupé straně nože byly zuby, jakoby malá pilka. Vzala jsem jednu z pistolí. Byla to Beretta 92FS. Věděla jsem to, protože táta měl úplně stejnou. S pistolí jsem uměla zacházet, ale nechlubila jsem se s tím. Dala jsem si ji zezadu za opasek a zakryla tričkem. Když si všichni rozebraly zbraně, Brad opět začal řečnit. "Dobrá všichni víte, které oblsti máte. Co máte dělat a co hledat, taky víte. Myslím, že už se nebudeme dále zdržovat. Já si beru tohle auto. Nechávám na vás jakým pojedete. Vzadu na pozemku ještě auta jsou a mají všechny plnou nádrž. Takže, sejdeme se tu k večeru. Všem vám přeji štěstí a hlavně dávejte pozor. Ať se vám nic nestane." tímto Brad ukončil svou řeč a všichni se rozcházeli. Norman odcházel jako první. Doběhla jsem ho.

"Čím pojedeme my?" zeptala jsem se ho.

"Pojedeme na mé motorce." řekl. Vyvalila jsem na něj oči.

"Jako vážně? A nedělá motorka moc velký hluk?" zeptala jsem se a zamyslela jsem se nad tím, jak projíždíme ulicí a za námi se valí stádo chodců.

"Ne. Není moc hlučná. Jen trochu." řekl a pousmál se. Kývla jsem, ale nezmohla jsem se na slovo. Ještě jsem na motorce nejela.

Když jsme došli k jeho motorce, vzal si koženou bundu a nasadil si ji. Byla trochu potrhaná, ale stále stylová. Do tašek přidělaných na motorce dal svůj nůž a zbraň. Nasednul a nastartoval. Já jsem stála vedle něho a koukala na něj jako opařená.

"Jedeš, nebo jdeš pěšky?" řekl ironicky Norman.

Rychle jsem se vzpamatovala a nasedla za něj na motorku. Chytila jsem se ho kolem pasu. Všichni ostatní už byli pryč. Odjížděli jsme jako poslední. Potom, co jsme se pomalu rozjeli, motorka nabrala až nečekanou rychlost. Když jsem se podívala za sebe, už jen v dálce jsem uviděla, Grace jak na mě mává.

Po asi patnácti minutách jízdy lesem a mezi loukami. Jsme dojeli na začátek ulice. Norman pomalu zastavil. Oba jsme slezli z motorky. On si sundal bundu a přehodil si ji přes motorku. Vytáhl si nůž a zbraň. Oba jsme se rozhlíželi, ale nikoho jsme neviděli.

"Nikoho nevidím. Jdeme do domu." řekl a bez rozmýšlení šel k prvnímu domu. Pokusil se otevřít dveře, ale nešlo to. Myslela jsem, že půjdeme k dalšímu domu, ale Norman si dřepnul a zespod květináče vytáhl klíč. Zůstala jsem v úžasu, jak to věděl? Odemknul dveře. Kývnul na mě a připravil si do ruky nůž. Vytáhla jsem si ten svůj z pouzdra, které jsem si přidělala na opasek. Byla jsem rozklepaná. Sice jsem jednoho chodce už zabila, ale tohle bylo jako policejní zátah. Vešli jsme do domu a mě se roztřepali kolena. Zavřela jsem za sebou vchodové dveře. První jsme vešli do kuchyně, potom prošli obývák. Na stěně vyseli rodiné fotografie. Bydlel zde asi jen otec s dcerou. V obýváku, byl nepořádek. Všude byly nedopalky od cigaret. Rztrhané noviny a na zemi krev. Norman ukázal do patra. Opatrně jsem šla po schodech za ním. když jsme vyšli schody Norman otevřel dveře pokoje. Byla to ložnice, asi. Vůbec to tak nevypadalo. Bylo tam poházené oblečení a krabičky od cigaret. Najednou se z vedlejšího pokoje ozvaly kroky. Daryl obratem změnil směr a šel ke dveřím vedlejšího pokoje. Postavila jsem se za něj. Kývnul na mě jestli jsem připravená a já s rozklepanými koleny přikývla. Otevřel dveře a vešel do pokoje. Když jsem vešla za ním, nikdo tam nebyl, asi se nám to jen zdálo. Oba dva jsme sklonily nože. Najednou se zpoza našich zad ozvaly zase kroky. Oba dva jsme se otočili. Mířila na nás dívka s krátkými hnědými vlasy. Vypadala asi na patnáct let. Najendou však sklonila zbraň a rozplakala se. Rozběhla se k Normanovi.

"Ó můj bože! Normane! Jsem tak ráda, že jsi pro mě přijel." řekla dívka mezi vzlyky a pevně objímala Normana.

Kdo je dívka, která objíma Normana? Souvisí to s tím, že Norman přesně věděl, kde je klíč od dveří? To se dozvíte v dalším díle Hunt, or be hunted. Děkuji všem čtenářům.