Hunt or be hunted

Part 22 - Útočiště?

Už se začalo stmívat a já se začínala bát, že k tomu kostelu ani nedojedeme, ale jakmile jsem nad tím začala přemýšlet dojeli jsme na lesní mýtinu. Uprostřed stál malý, ale přesto pěkný kostel. Bylo šero, ale pár obrysů postav jsme viděli. Byli to chodci. Způsob jakým se pohybovali nešel přehlédnout. Pomalý a potácivý krok.

"Tak jo, jsme tady. Magie, zůstaneš tady a pohlídáš malou Bonny." řekl potichu Norman a vytáhl si zbraň. Podíval se na mě a já věděla, co to znamenalo. Půjdeme spolu vyčistit okolí.

"Ale já vám chci pomoct!" řekla nepříčetně Magie a naštvaně si také vytáhla zbraň.

"Nejvíc nám pomůžeš tím, že zůstaneš tady a pohlídáš malou, kdyby se něco, cokoliv stalo." řekl Norman klidným a konejšivým hlasem. V tu chvíli mě ani nenapadlo, že by se něco mohlo stát. Ale člověk by měl počítat se vším. "Já mám pět nábojů. Kolik máš ty?" zeptal se mě. Já rychle vyhodila zásobník pomocí malé pojistky na zbrani a spočítala je.

"Mám jich šest a jeden v hlavni." podotknula jsem a položila jsem si zásobník na klín a vytáhla si náboj z hlavně. Ten jsem poté dala do zásobníku a zásobník do zbraně. Vypustila jsem závěr a tím pádem zároveň i nabila zbraň.

"Budeme se muset snažit používat, co nejvíce nože. Už nemáme žádné náboje. Tyhle jsou poslední." řekl a při pohledu do mých očích, ve kterých se asi zaleskl strach, mě chytil za ruku. "Neboj my to zvládneme." usmál se. Vytáhla jsem si svůj nůž a nadechla se. Nadechla jsem se jak nejvíc jsem dokázala. Pomalu jsem vydechla a s výdechem jsem zatáhla za páčku dveří. Jemné lupnutí a dveře samy objely svou půlkruhovou dráhu. Rychle jsem vystoupila a rozhlédla se. Žádné nebezpečí na blízku nebylo, tak jsem zavřela dveře a čekala, co Norman. Ten se vydal k našemu druhému autu. Pohyboval se pomalu a přikrčeně. Roy vystoupil z auta a v ruce měl, stejně jako my, zbraň a v druhé nůž. "Pomalu a společně obejdeme ten kostel a vyčistíme to tu. Potom, jestli to bude bez potíží, vyčistíme kostel. Kdyby se něco stalo, tak naskáčeme zpět do aut a odjedeme." zavelel rozhodně Norman. Pomalu jsme se všichni tři vydali směrem ke kostelu. V malém trojúhelníku jsme si kryli záda. Norman byl ve předu a já s Royem vzadu. První se nám do cesty postavil menší, ale baculatější chodec. Byl v polo rozkladu, ale vypadal, že je tmavší pleti. Možná Mexičan nebo Španěl. Normanův nůž mu projel hlavou jako máslem. Chodec se složil k zemi a my pokračovali. Tímto způsobem jsme obešli celý kostel a zabili asi tucet chodců. V jednu chvíli jsme měli sice problémy, ale nakonec jsme nemuseli použít ani zbraně. Sic nám to trvalo asi patnáct minut, ale vyčistili jsme malý palouček a nikomu z nás se nic nestalo.  Odpočítali jsme si to na tři a vtrhnuli jsme do kostela. Roy rozkopnul dveře. Všichni jsme tam vběhli, ale nikde se nic nehnulo. Najednou se ozvala rána. Ne výstřel, ale bouchnutí. Rychle jsem se otočila a Norman ležel na zemi. Na mě a Roye mířilo asi pět lidí. Dvě ženy a tři muži.

"Okamžitě složte zbraně!" řekl hlubokým a rázným hlasem jeden z mužů. Měl na sobě kšiltovku a až k pasu vytažené maskáče. Na nohou měl pevné a těžké boty, které byly celé od bahna. V rukou třímal samopal. Typovala jsem 58. Asi bývalý voják.

"Jen klid. Přišli jsme v míru. Nechceme žádné problémy." řekl Roy a já jen se slzami v očích koukala na nehybně ležícího Normana.

"Odložte ty zbraně a nikomu se nic nestane." řekl rázně muž, kterého jsem typovala na vojáka.

"Dobrá, jen klid." řek Roy a kývnul na mě hlavou. Stála jsem a nemohla jsem se pohnout. "Andreo, polož tu zbraň."

Pomalu jsem se sklonila a položila ji na zem. Vyšší žena s mikádem nás obešla všem třem sebrala zbraň. I Normanovi.

"Tak jo, co tu chcete?" zeptal se už mírněji voják a pomalu nás sjížděl pohledem.

"Jsme tady se skupinou. Hledáme útočiště na noc. Nevěděli jsme, že tady někdo je." mluvil pomalu a klidně Roy. Obdivovala jsem, že v takové situaci dokázal mluvit bez jediné znatelné známky strachu. Snad jen pokora, ale ne strach.

"Kolik vás je?" zeptal se.

"My tři, dvě malé děti, jedna žena a dvě mladé dívky a jeden muž bez nohy."

"Tak jo. Necháme vás tu přes noc. Ale jen kvůli dětem. Ty, já a tady Francis půjdeme pro zbytek vaší skupiny a ostatní se postarají o tu holku a toho v bezvědomí." řekl a hlavou pokynul na Roye. Já se na něj taky podívala, ale s úlekem. Bála jsem se, že někomu něco udělá. Že ublíží malé Bonny. Ale už nebylo cesty zpět. Musíme to zkusit.

Omlouvám se, za svou neaktivitu, ale mám toho moc. Budu se snažit přidat, co nejrychleji další díl. :)