Hunt or be hunted

Part 25 - Já jsem ...

Probudila jsem se v tmavé místnosti. Žádný zvuk, světlo. Nic. Chvíli jsem si myslela, že jsem mrtvá, ale pak jsem uviděla světlo, tenký proužek u podlahy, který ke mně pronikal pravděpodobně zpod dveří. Rychle jsem vyskočila na nohy a začala na ně bušit. 

"Pusťte mě! Kde to jsem? Je tam někdo? Hej!" křičela jsem, jak nejvíc jsem dokázala. Co se sakra stalo? Problesklo mi hlavou a pak mi vše začalo docházet. Nebyl to sen. Cítila jsem, že mám ulepené ruce od krve. Malá Bonny. Začala jsem brečet. Sedla jsem si do kouta, objala si kolena a sklopila hlavu. Najednou jsem za dveřmi uslyšela pískání a kroky. Blížili se k mým dveřím. Najednou jsem je uviděla v tenkém proužku světla. Někdo tam stál. Nic neříkal. 

"K..Kdo tam je?" vykoktala jsem, ale nikdo nic neřekl, jen začal pískat. Zničehonic osoba za dveřmi odemkla a otevřela dveře. Nade mnou stál vysoký, pohledný, vousatý muž. Měl na sobě koženou budu, tmavé kalhoty, na opasku přidělanou zbraň a nůž, červený šátek na krku a v ruce držel baseballovou pálku omotanou ostnatým drátem. Stál nade mnou a já se pod ním krčila jako pes. On se usmíval a prohlížel si mě. Dělalo mu dobře, jak malá se před ním cítím. Začala jsem se chvět. Nedokázala jsem to udržet a taktéž jsem nedokázala skrýt svůj strach a obrovský respekt. Už jen z pohledu na něj mi naskakovala husí kůže. 

"C..co p..po mě chceete?!" vykoktala jsem ze sebe stěží. Muž nade mnou se jen usmál. Chvíli na mě zase koukal a pak opřel svou pálku o stěnu a přidřepnul si ke mně. Musel cítit, jak moc jsem se rozechvěla. Hlavu jsem měla skloněnou a jen oči k němu vzhlížely. Vzal mě za bradu a zvedl ji nahoru. Koukali jsme si do očí a já cítila určité vzrušení. Přes všechen strach se mi ten cizí muž líbil. Byla to zvláštní kombinace a já sama jsem vlastně nevěděla, co cítím, ale bála jsem se ho a zároveň ho chtěla políbit. 

"Jak se jmenuješ, krásná slečno?" zeptal se mě s jemným přízvukem. Mluvil hrubým hlasem, ale tak měkce, že bych při jeho povídání okamžitě usnula, kdyby to situace jen trochu dovolovala. 

"Andrea." špitla jsem jak nejtišeji to šlo. 

"Krásné jméno. Milá Andreo, tahle místnost mi nepřipadá jako vhodná na přijetí hosta, co hosta, krásné mladé dámy. Půjdeme jinam, co říkáš?" než jsem mu na to stihla odpovědět a vůbec pobrat, co říkal, tak se zvedl, popadl pálku a hodil si ji přes rameno. Já stále seděla na zemi a nechápala nic, co se děje. "Vstávej." řekl už důraznějším hlasem.

...

Procházeli jsme po chodbě a míjeli nás různá lidé. Muži, ženy a dokonce i děti a staří lidé. Bylo to, jako bych se probudila ze snu a vše byla zase jako kdysi. Bez chodců, smrti a strachu. Šla jsem na tím urostlým mužem a snažila se vyhýbat jakémukoli očnímu kontaktu. 

"Omlouvám se, ale máme problém. Ta holka z cely tři utekla." začal na muže mluvit někdo, koho jsem neviděla. Najednou muž ustoupil stranou.

"Tady je 'ta holka' z cely tři. Příště buď na hlídce jak máš být a budeš to vědět." řekl a rychlým škubnutím naznačil, že muže uhodí. Ten se bál. V očích měl strach, všichni okolo se snažili co nejrychleji zmizet. Muž se začal smát. "Ale prosím tě, ty se mě bojíš?" řekl ironicky a okamžitě ho uhodil. Už žádný náznak, ale tvrdá rána do břicha. "Teď už máš proč. Příště to skončí jinak." překročil muže na zemi a šli jsme dál. 

Došli jsme do nějakého pokoje. Velký a krásně zařízený pokoj. Chtěla jsem zůstat stát u dveří, ale on za mnou zavřel a vzal mě kolem ramen a dotlačil mě ke křesílku. "Posaď se." poslechla jsem ho, řekl to mile, ale rázně. Musel cítit, že se chvěji. Určitě se mu líbilo, jaký z něj mám respekt a strach. Posadil se do křesílka naproti mě a mlčel. Nevydržela jsem to.

"Kde to jsem?" zeptala jsem se.

"Povez mi něco o sobě. Kde ses vzala v té chatrči?" úplně ignoroval můj dotaz. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem spustila.

"Naši skupino někdo napadl a já jsem utekla do lesa." myslela jsem přitom na děti. Našli je taky nebo ne? Nemohla jsem se zeptat, co kdyby je šli hledat a něco jim udělali. Ne. Raději ať je najde Norman. Budou v pořádku. Asi vycítil, že nejsem upřímná a hrozivě se na mě podíval. 

"Byl tam ještě někdo?" zeptal se.

"Ne." vyhrkla jsem.

"Chceš mi lhát?" řekl hrubým hlasem a přiskočil ke křesílku. Opřel se rukama o opěradla a koukal mi přímo do očí. Bylo cítit to napětí mezi námi. Řekla jsem si, že když budu dělat, že mě to naštvalo, tak mi uvěří. 

"Proč bych jako měla." křikla jsem a snažila se znít rozzuřeně. On na tu chvíli evidentně čekal.

"A co ta malá mrtvá holka, díky které jsi mimochodem málem přišla o život?" řekl úplně klidně a čekal na mou reakci a já si uvědomila, že mluví o Bonny. Naprosto jsem ji vytěsnila. Snažila jsem se to držet, ale podlehla jsem slzám. Odvrátila jsem hlavu na stranu a nechala slzy kutálet po tváři. On mě vzal znovu za bradu a obrátil můj obličej k jeho. Políbil mě. Byla jsem rozrušená, ale líbilo se mi to. Ten člověk mi ublížil, ale já ho chtěla. Přitahoval mě. Okamžitě mě zvedl nahoru a já omotala nohy kolem jeho pasu. Přešel k posteli, na kterou mě položil.

Tento díl bych moc ráda věnovala čtenářce @Lalisa1a , díky které jsem se dokopala k tomu znovu psát. Ještě jednou ti moc děkuji. :)