Hunt or be hunted

Part 6 - Pocit provinění

Stáli jsme uprostřed pokoje. Ta dívka objímala Normana a vzlykala. Do očí se mi nahrnuly slzy. Byla jsem dojata z toho, jak ho ta dívka ráda vidí, ale stále mi vrtalo hlavou, kdo to vlastně je. Když jsem se zaměřila na Normanův obličej, i zespod zavřených očí se mu po tváři kutálely slzy. Slzy štěstí. Zničeho nic se pustili.

"Ty jsi pro mě přijel!" zašeptala dívka.

"Přece bych tě tady nenechal, ale mrzí mě, že jsem nepřijel dřív." řekl Norman a dřepl si před dívku a povně jí svíral volnou ruku. V druhé ruce držela zbraň, kterou hned rychle a obratně zastrčila zezadu za opasek.

"Lepší pozdě než nikdy. Víš, že jsi mě naučil přežít i to nejhorší." řekla a utřela si uslzené oči. Usmála se na něj. Norman se postavil a znovu ji objal.

"A kdo je toto? Je to tvoje přítelkyně je pěkná." řekla a s pohledem na mě se usmála.

"Ne,ne, já jsem.." nestačila jsem v rozpacích doříct. Ona si myslí, že s Normanem chodím a jsem pěkná. Jůů, to je sladké. Začíná se mi líbit.

"To je Andrea. Včera přišla do naší skupiny. Máme farmu kousek od tud. Vezmeme tě tam." dořekl Norman a stále pevně držel dívku za ramena.

"Já jsem Magie. Jsem Normanova sestra. Ráda tě poznávám. A musím říct, že by jste se k sobě hodili. Vypadáš jako Normanův typ dívky." řekla s úsměven na tváři. A v zápetí se dočkala toho, že jí Norman chytil za jeden z krátkých vlasů a potáhl za něj. "Au! No tak." řekla a chytla se za hlavu.

"Kurva! Ty svině." křikl najednou Norman a koukal se z okna na ulici. Koukla jsem se proč tak nadává. Z druhé strany ulice, šlo směrem k Normanově motorce stádo chodců, asi kolem padesáti. "Zbylo ti tu nějaké jídlo nebo pití?" řekl nervózně Norman a stále se koukal z okna.

"Asi dva litry vody a trochu jídla je v kuchyni." řekla a trpělivě čekala na odpověď.

"Dobře. Vem si tašku zbal si věci. Rychle. Já vezmu tuhle tašku a s Andreou do ní sbalíme jídlo a pití." řekl a popadl červeno-šedou sportovní tašku. Magie se začala rychle balit. Já jsem nebyla schopná tak rychle vstřebat, co po mě chtěl. Když jsem se vzpamatovala Norman už sbíhal potichu po schodech do kuchyně. Rychle jsem se rozešla za ním. Když jsem došla do kuchyně Norman už do tašky dával jídlo, které zbylo. Já jsem utíkala k jedné skříňce na linkou. Bingo. Byly tam dvoje křupky, vafle, chipsy, tyčinky, pár plechovek Pepsi a jedna nějaká levná limonáda. Asi to byla skříň s dobrotama. Rychle jsem tyhle věci naházela do tašky a prolezla ostatní skříně, ve kterých Norman ještě nebyl. K mému překvapení ve skříních nebylo nic jiného než prázné lahve od piva naplněné nedopalky a prázdné krabičky od cigaret. Když Norman zavřel poslední skříňku držel malou plaskačku s rumem v ruce.

"Tuhle si nechám." řekl a čekal na mou reakci. Já jsem na něj jen kývla a pokrčila rameny.

Najednou se z patra vyřítila Magie. Na sobě měla otrhané tenisky, ryfle a krásnou koženou, dámskou bundu. Přes ramena se jí táhly popruhy hnědého batohu. Norman zavřel tašku a přehodil si ji přes jedno rameno. Přišel k Magie a podal jí svůj nůž v pouzdře. Ona si ho přidělala k opasku a zděšeně se na něj podívala.

"Čím pojedeme? Kam mám běžet?" zeptala se potuchu Magie.

"Kruci!" křikli jsme oba s Normanem zárověň.

"Co?!" zeptala se nechápavě Magie.

"Jsme tu na motorce." řekl zděšeně Norman. "Je ještě v garáži moje stará motorka?" zeptal se Magie.

"Jo. Tátovi jsem pořád rozmlouvala, aby ji odvezl. Mám jet na ní?" zeptala se Magie a rozzářili se jí oči.

"Ne. Pojedeš semnou. Na té motorce pojede Andrea. Umíš, doufám, jezdit na motorce?" zeptal se mě s tázavým výrazem ve tváři.

"No..." odmlčela jsem se. "Trochu jo... ale musíš mi vysvětlit, co a jak." řekla jsem mu a stydlivě jsem se na něj podívala.

"Dobře je to jednoduché." řekl a zaradoval se.

"Normane! Tu motorku asi nezvládneme vytáhnout tak rychle, aby nás nedostali." řekla Magie a zděsila se.

"Bežte k Normanově motorce! Já tady zůstanu. Nech mi tady jednu plechovku pití. Zamknu se tady. Potom až stádo přejde, najdu si nějaké auto a pojedu na farmu. Ale teď už běžte!" řekla jsem a vytáhla jsem z tašky plechovku.

"Nemusíš to dělat nějak to zvládneme." řekla Magie.

"Musím tě dovést do tábora, jinak mě Brad zabije. Nemůžu tě tady nechat!" protiřečil mi důrazně.

"Není čas na dohadování. Zůstanu v tomhle domě. Ty musíš svoji malou sestru dostat na farmu. Všechny tam varuješ a já tady klidně přespím. A zítra pro mě někdo zajedete. Dlužím ti to. Za tu noc, jak jsem byla náměsíčná. Zachraň Magie." řekla jsem a v hlase, mi zněl strach. Přikročila jsem k Normanovi a chytla jeho dlaň do těch svých. "Prosím." žadonila jsem.

"Dobře. Ale slib mi, že zůstaneš v bezpečí než se pro tebe vrátím." řekl se starostí v hlase.

"Ale to nemůžeme..." nestihla dořict Magie. "Musíme. Andrea to dělá kvůli tobě. Jdeme hned." řekl Norman. Když odcházeli ke dveřím Norman mi podal svou pistol. "Kdyby se něco posralo." řekl a rychle se otočil. Zavřela jsem dveře a zamkla je. Klíček jsem si střila do zadní kapsy ryflí. Hned jsem začala litovat toho, že jsem to udělala, ale Magie byla tak mladá. Vzpomínám si, když jsem byla v jejím věku. Musela jsem to pro ní udělat a možná taky tak trochu pro něj. Je tak sexy. A nechci, aby se po takovém shledání zase rozdělili. A za tu náměsíčnost to byla dobrá omluva. Potichu jsem vyšla po schodech do patra. Vešla jsem do pokoje Magie. Zavřela dveře. Rozhlídla jsem se po pokoji. Vedle dveří byla postel. Jedna vetší skřín a jeden starý psací stůl. Nic moc jiného v pokoji nebylo. Ale dost jsem se tomu divila u tak mladé dívky. Popošla jsem k oknu a podívala se ven. Chodci si všimli Normana a Magie, ale ti už seděli na potorce a startovali. Když odjeli, chvíli jsem sledovala chodce. Vzala jsem si židličku a sedla si k němu. Sledovala jsem ty monstra, které se ploužili ulicí a hledali něco živého na snědení. Z domu naproti vyběhl muž. Byl malý a dost přitěle. Když mě spatřil v okně začal na mě křičet. Já jsem se postavila, ale hned jsem si uvědomila, že není šance na jeho záchranu, protože když zakřičel všichni chodci se vydali jeho směrem. Netrvalo dlouho a dívala jsem se jak ty přišery otrhávají jeho maso od kostí. Pár chodců se podívalo mým směrem. Dva mě spatřili v okně. Když se sami dva chodci vydali k mým dveřím. Sedla jsem si pod okna a potichu poslouchala, jestli se jim podaří dostat se dovnitř, nebo si to rozmyslí. To ticho a do něj rány chodců, kteří se snažili dostat se do domu, bylo to strašidelné. Myslela jsem, že mi z toho hrábne.

Jak to s Andreou dopadne se dozvíte příště. Děkuji všem čtenářům.