Hunt or be hunted

Part 19 - Černý pasažér

Tělem mi projížděly záchvaty paniky. Koukala jsem se na farmu, která byla zamořena chodci. Nevěděla jsem jestli někdo ze skupiny, kterou jsem již brala jako svou novou rodinu, tenhle útok přežil. Všechna auta, až na jeden Jeep, zmizela. Jeep byl zaparkovaný vedle stodoly, kterou jsme měli nejblíže, ale bohužel u ní bylo nejvíce chodců.

"Hele, musíme se dostat k tomu Jeepu. To je naše jediná úniková cesta," odmlčel se. "Pokud tedy nechceš jít pěšky a přespávat na náhodných místech," dořekl a trochu se nad tou představou pousmál.

"Dobře, ale je u něho moc chodců. Nemáme šanci se tam probojovat," řekla jsem s vyděšených výrazem a čekala, co za šílený plán zase vymyslí.

"Tak hele, já se touhle vysokou trávou dostanu až na ten okraj téhle louky a odtamtud se proplížím do domu, kde jsem si v zadním vchodu schoval pár zbraní a taky granát," řekl a odhodlaně se na mě podíval. "Potom hodím támhle dozadu ten granát. Ty už mezitím budeš na kraji lesa, co nejblíže k tomu Jeepu a jakmile to bude možné, tak do něj nasedneš a odjedeme odsud," dořekl a než jsem stačila cokoli namítnout, už se plížil vysokou trávou. Pomalu strhával náhodné chodce k zemi a zabíjel. Viděla jsem jen konečky trávy, kývající se při každém jeho pohybu. Já jsem nechtěla meškat a tak jsem se hned vydala přikrčená podél lesa ke stodole, vedle které stál Jeep. Pořád jsem se koukala po Normanovi a nesledovala pozorně svou vlastní cestu. Najednou mě něco popadlo za kotník a stáhlo na zem. Mrtvola, která měla jen půl těla se na mě sápala a já jsem v té rychlosti jen kopala, když mi konečně po pár sekundách došlo, co se děje, vzala jsem nůž a probodla chodci hlavu. Ten okamžitě pustil mou nohu a zůstal nehybně ležet. Když jsem se konečně dostala na nejbližší místo za plotem k Jeepu, tak jsem se zastavila a koukala se po Normanovi. Když jsem obhlížela Jeep, něco se mi nezdálo. Asi pět chodců se snažilo dostat do kufru. Nechala jsem to tak a dále se tím nezabývala. Uviděla jsem, jak Norman proběhl skoro nepozorovaně trávou k zadnímu vchodu. Zdálo se to jako věčnost. Stále jsem se koukala, ale nikdo nevycházel. Pomalu jsem začínala mít strach, že ho uvnitř domu dostali chodci. Když už jsem se začala dost bát, otevřely se zadní dveře a vykoukla jen ruka. Něco hodila dost daleko za dům na louku a zase se schovala. Rychle jsem se přikrčila a zacpala si uši, protože jsem věděla, co byla ta letící věc. Ozvala se obrovská rána. Země se zatřásla a já jsem tlakovou vlnou, ale z velké části asi spíše strachem spadla. Když už byl hluk v normě zvedla jsem se a koukla na Jeep. Jupí. Skoro všichni chodci se vydali k místu výbuchu, ale jednoho z chodců, který se dobýval do kufru auta to neodlákalo a dále byl zaujat kufrem. Podlezla jsem plot a rozběhla se k autu. Bylo to perfektní. Takový malý přespolní běh. Rychle jsem se dostala k chodci u auta a silou ho přirazila k zadnímu sklu. Vzpíral se a cvakal po mě svými shnilými zuby. Stačilo jemně zatlačit na rukojeť loveckého nože a jeho lebka jakoby kopírovala jeho tvar. Shnilá lebka byla měkká a nůž jí projel jako kdyby krájel máslo. Vše šlo velice hladce. Otevřela jsem dveře auta a nasedla na místo řidiče. Když jsem dala dolů stínítko, vpadly mi do klína klíčky, které jsem následně zasunula do zapalování. Rychle jsem šlápla na spojku, zařadila a přidala plyn. Když jsem se rychlou otočkou dostala na cestu, která vedla přímo k bráně, přibrzdila jsem a počkala až Norman, který již běžel od domu k autu, nastoupí. Když se otevřely dveře auta a Norman rychle nastoupil, velice se mi ulevilo.

"Jeď a nekoukej se na mě jak na boží zázrak!" sykl na mě a já se bez váhání rozjela. Když jsme projeli bránou farmy oběma se velice ulevilo.

"Víš, kde je tady v okolí nějaký dřevosklad?" zeptal se mě.

"Děláš si ze mě srandu?! Chceš si postavit dům nebo co?!" dokončila jsem svou sarkastickou otázku a výsměšně jsem se koukala na betonovou cestu, po které jsme jeli.

"V domě byl papír, na kterém bylo napsáno, že pokud se do dvou dnů ode dne, kdy jsme spolu šli pro berle, vrátíme a přečteme si to, máme dojet do nějakého dřevoskladu jménem WoodParadise." dořekl velice zajímavou a vysvětlující větu a s velice ublíženým výrazem se na mě podíval.

"Aha," řekla jsem a cítila jsem se velice trapně z toho, že jsem po něm takto vyjela, když měl důvod se na to ptát. "omlouvám se, nevěděla jsem, že..."

"Nevadí, teď je hlavní jestli víš, kde to je." špitl a koukal se na mě s povzbuzujícím výrazem.

"Ne, nevím. Ale v přihrádce by měla být mapa. Zkus to tam najít." vychrlila jsem ze sebe tento velice dobrý nápad. Norman uznale přikývnul a začal se přehrabovat v přihrádce.

"Jupííí!" křiknul a vytáhnul mapku města, ve kterém jsme se nacházeli.  Začal na mapě hledat obchod s názvem WoodParadise a tvářil se při tom velice inteligentně. Ne, že by nebyl, ale teď se tvářil jako opravdový intelektuál. "Nemůžu tady najít nic s tím názvem. Sakra," zanadával.

"A zkoušel si se kouknout, jestli se to nenachází někde v lese nebo na kraji lesa? Někdy to tak bývá," řekla jsem jemně a usmála jsem se na něho.

"Tady to je!" křiknul a já se na něj vítězoslavně usmála. "Zastav a podíváme se, kudy a jak pojedeme,"

Rychle jsem zastavila uprostřed cesty a koukla na mapu. V tichu jsem se koukala na místo, které prstem ukazoval Norman. Najednou jsme uslyšeli z kufru jemné vzlykání. Oba dva jsme se na sebe vyděšeně podívali a zase jsme potichu poslouchali, jestli se nám to náhodou nezdálo, ale jemné vzlykání a pláč se ozýval stále a stále znovu. Norman vytáhl malou zbraň, kterou donesl z domu a podal mi ji. Oba dva jsme vystoupili z auta a se zbraněmi v ruce šli ke kufru. Pláč byl stále hlasitější a paničtější. Když jsme se dostali ke kufru auta oba dva jsme se na sebe koukli a těžce oddychovali. Ve chvíli, kdy už se Norman chystal otevřít kufr auta, došlo mi, že pláč, který slyšíme není nikoho dospělého. Asi to je dítě. Srdce mi bylo jako o závod a já začínala mít strach, co uvidíme. Měli jsme připraveny zbraně a mířili na kufr.

"3, 2, 1..." šeptl do větru Norman a otevřel rychle kufr. Oba jsme odskočili a mířili hlavněmi na kufr.

"Pane bože!" křikli jsme oba s Normanem na ráz, když jsme ji uviděli v kufru.

Po dlouhé době přidávám další kapitolku. Omlouvám se, že jsem tu tak dlouho nebyla, ale zase bych chtěla být aktivnější. Takže mi piště do komentíků, co si myslíte. Budu ráda za vote i jakýkoli nevulgární komentář. A pokud by vás to neobtěžovalo a chtěli by jste, může mi do komentářů napsat jestli chcete delší nebo kratší kapitoly a jestli má cenu psát dál nebo ne. Děkuji moc za vše.

Mimochodem, chci poděkovat všem, kteří čtou můj příběh. Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít tolik přečtení. Samozřejmě děkuji za každý vote, který mi dáváte a za komentáře. :-)