Vlčí krev III. - KONEC

JSEM DOMA

„Audrey?" vydechl Noah a dívka se na něj usmála.

„Ráda tě vidím, Noahu," řekla a v očích jí nadšeně zajiskřilo.

„Co se děje, Noahu?" zavolala z obývacího pokoje Dina a Noah se hlasitě zasmál.

„Hned se to dozvíte, jen ještě chvilku počkejte!" zavolal nazpět, natáhl k Audrey ruku, kterou šťastně přijala a vtáhl ji do chodby i se všemi věcmi. Pak si přiložil ukazováček na rty na znamení, ať je potichu. Dívka přikývla a než se nadála, držel ji Noah v pevném objetí, s tváří zabořenou do jejího ramene. „Jsem tak strašně rád, že ses vrátila!" zašeptal jí do odhalené kůže a pak ji políbil na krk, až to zalechtalo. „Chyběla jsi mi, Audrey!"

„Ty mně taky, Noahu!" zašeptala mu Audrey do hrudi a usmála se. „Bála jsem se, že prošvihnu tvou svatbu!" To přimělo Noaha, aby ji pustil. Stále ji ale držel za ramena na délku paží.

„Bez tebe by se to nestalo! Bez tebe by to nebylo ono!" Vlčice přikývla a oči jí střelily ke dveřím do místnosti, která byla přeplněná vlkodlaky a jedním člověkem, a Noah, jakmile si toho všiml, se podíval tím samým směrem.

„Asi bych tě měl odvést k ostatním. Jsou tak napjatí, že skoro ani nedýchají." Audrey se na něj ušklíbla a chytila ho za ruku. Noah ztuhl a zadíval se na jejich propletené prsty. Oči se mu zaleskly, když její ruku pustil a pokynul jí k pootevřeným dveřím. Dívčina ruka spadla zpět k tělu, jakoby s ní dívka nedokázala pohnout. Když Noahovi došlo, že Audrey první nepůjde, vyrazil ke dveřím jako první on. Audrey se za ním dívala s očima vytřeštěnýma a plnýma slz. Nechápala, co se stalo! Noah ji pustil, to nikdy neudělal. Něco se mezi nimi změnilo, ale nebyl vhodný čas na to, aby se tím nějak hlouběji zabývala. Už slyšela Noaha, jak ostatním oznamuje, že mají návštěvu, kterou asi ani jeden z nich nečekal, a tak rychle zamrkala, aby rozehnala slzy, nasadila šťastný úsměv, který ji až bolel ve tvářích, zhluboka se nadechla a vešla, do starým lustrem, osvětlené místnosti.

Jen co vešla, zavládlo v pokoji hrobové ticho, které jí nahánělo husí kůži. Audrey stála ve dveřích a oči všech přítomných na ni upíraly své šokované pohledy. Jako první se vzpamatovala Piper, která vyskočila ze svého místa a vrhla se ke své kamarádce.

„Audrey!" vykřikla. „Vrátila ses!" křičela a cloumala jí, přičemž jí z očí tekly slzy. Nakonec si dívku přitáhla do pevného objetí a stále s ní cloumala ze strany na stranu. Když ji konečně pustila, octla se Audrey v dalším objetí, a dalším, a dalším, putovala z jedné náruče do druhé, až na jednu. Nathan seděl na svém místě v křesle u krbu a užasle ji pozoroval. V očích mu jiskřilo a běhalo jimi poznání. Vzpomínky se mu pomalu vracely a měnily jeho pohled na ni. Když se na ni podíval poprvé, viděl drobnou, na krátko ostříhanou dívku s havraními vlasy, bledou pokožkou a pronikavýma modro-zelenýma očima, která by neublížila ani velice otravné mouše. Poté, co mu myšlenky a vzpomínky proběhly hlavou a kousky skládačky začaly zapadat do sebe, zamrkal a zadíval se na ni znova. Z nevinné dívky se stal její naprostý opak. Před ním stála bojovnice. Dokonalý voják, blesklo mu hlavou a on nemohl jinak, než souhlasit. Byla to pravda. Stála tam vlčice s duší ďábla. Ona sama to ale nevěděla, poznat to ale bylo z toho, jak stála - uvolněná ramena, mělké dýchání a lehce pozvednutý pravý koutek, ale hloubi duše bojovnice.

„Nathane," zašeptala k němu a on se probral ze svého zamyšlení.

„Audrey," odpověděl odměřeně a lehký náznak úsměvu z dívčiny tváře zmizel. Došlo jí to. On si pamatoval ji, ale pocity a city, které k ní choval, se mu nevrátily! Dívka zalapala po dechu a udělala krok dozadu.