Vlčí krev III. - KONEC

S PRAVDOU VEN

Namočila si sušenku do mléka a nechala ji pořádně nasáknout, než si ji strčila do pusy. Seděli s Nathanem každý na jedné straně stolu a namáčeli si jednu sušenku po druhé, takže jich v míse, která jimi přetékala, už moc nezbývalo.

„Řekla bych, že na nás bude Piper naštvaná, až zjistí, že jsme snědli všechny ty její dobroty," utrousila Audrey a namočila si další sušenku. Nathan se na ni zářivě usmál ze svého místa a sáhl si do misky pro další. Už minimálně hodinu měl děsně dobrou náladu. Tak dobrou, až to Audrey trochu děsilo, ale nemohla si stěžovat. Když byl šťastný on, musela být šťastná i ona, a to bez protestů.

„Ona to pochopí," odvětil Nathan a dolil si do sklenice mléko.

„Máš dobrou náladu," poznamenala Audrey a on se na ni najednou překvapeně podíval.

„Copak jsem ji takovou nemíval i předtím?" podivil se a zamračil se tak, že mu na čele vyběhla jedna malá vráska. „Nepamatuju si, že bych byl nějaký děsný bručoun. Tedy alespoň před tím, než jsem tě sem přivedl poté, co jsem tě..." zarazil se a nechal zbylá slova nevyřčená. Audrey stejně věděla, co chtěl říct. Poté, co mě pokousal v parku, a ze mě se stala zázrakem jiná bytost.

„No tak, Nathane, tohle už jsme probrali nejméně stokrát!" zamručela a povzdychla si. „Nejsem na tebe naštvaná, že jsi mě pokousal! Kdybys to neudělal, neseděli bychom tu teď a nesmáli se na sebe, jako dva malí školáci!" Nathanův úsměv zvadnul.

„Nepamatuju si hodně věcí, Audrey. Pamatuju si ty zásadní, důležité, ale některé jsou stále jen jako v mlze, a já se přes ni ještě nedokázal dostat. Taky mám problém určit, které vzpomínky jsou skutečnými vzpomínkami, a co je jen má představa nebo sen, nebo říkej si tomu, jak chceš."

„Tak se ptej," řekla Audrey a usmála se na něj, aby ho malinko povzbudila. „Zeptej se mě a já ti řeknu, jestli je to pravda, nebo ne."

„Jsi si tím jistá?" zeptal se Nathan, a když Audrey začala horlivě přikyvovat, usmál se na ni a pak začal vybírat z těch nejvíc nepochopených vzpomínek nevzpomínek, které se mu honily hlavou. „Hmm, dobře. Takže, je pravda, že jsem tě sledoval do nákupního centra, kdes byla s takovou divnou zrzavou holkou?"

„Jo, to je pravda," zasmála se, „ta holka je Paige. Byla to moje nejlepší kamarádka. A její vlasy jsou rudé, kdyby slyšela, že jsi o ní řekl, že je zrzka, uhranula by tě." Ta vzpomínka ji rozveselila víc, než by si sama přiznala, málem na ni totiž zapomněla.

„Už nejste kamarádky?" podivil se Nathan a nakrčil obočí.

„Ne, už nejsme." Zašeptala Audrey a přejela prsty po okraji skleničky. „Kdyby mě teď potkala, pravděpodobně by se mě pokusila zabít."

„Jak to? Udělala jsi jí něco?"

„Copak tys to neslyšel?" zarazila se dívka.

„Kdy jsem to měl slyšet?" naléhal Nathan,

„Jsem si jistá, že to musela Piper někomu z Vás říct! Copak ona Vám neřekla, proč jsem odjela ze školy, nebo proč jsem se ostříhala?" nechápala Audrey.

„Já jsem nic neslyšel. Ona nám akorát ukázala tvou fotku a pak byli najednou všichni strašně šťastní, když jsem se řekl, že jsi ty vlasy mívala o hodně delší. Tak co se stalo s Paige?"

„Ona se přidala do sekty, která zabíjí vlkodlaky a pak je jí. Vlkodlačí maso jim totiž při pravidelné a dlouhodobé konzumaci zbystřuje smysly a taky zvyšuje jejich fyzickou výkonnost. Taková sekta byla na škole, ze které jsem se vrátila včera... Můj první kamarád, kterého jsem si tam našla, byl jedním z nich, a dost koukal, když jsem mu před odjezdem řekla, že jsem vlastně jeho jídlo..."