VOJÁK [KNIHA 2.]

KAPITOLA DRUHÁ

Venku před kasárnami už je docela chladno. Nikdo z nás si, nevzal bundu. Což se nám teď určitě krutě vymstí. Seřadíme se, tak jako vždycky. V přední řadě Donna a Kurt, vedle nich Jimmy s Talií. Za Donnou pak stojí Ean, za Kurtem já, za Jimmym Matt a za Talií... počkat. Kde je Clark? Mám za to, že jsem ho viděla, jak vycházel z budovy hned za mnou. Rozhlédnu se. Nikde ho nevidím. Celý prostor osvětlují jenom tři lampy, takže nevidím dál než na dva metry od sebe. Ale kde sakra je?
„Eane?" nakloním se k němu. „Neviděl si Clarka?" rozhlédne se po okolí a zavrtí hlavou. Chci se zeptat i ostatních členů. Nestihnu to však, protože pod světlo nejbližší lampy napochoduje Ryder.
„Pozor!" křikne. Připažím ruce a narovnám nohy. Koukám se přímo před sebe.
„Kadete Dwayne, předstupte před jednotku!" Kurt udělá dva kroky a postaví se vedle Rydera čelem k nám. „Spočítejte své muže." Vybídne ho. Kurt si nás všechny přejede pohledem a najednou mu to dojde. Clark. „Co je špatně, Dwayne?"
„Chybí kadet Clark, pane."
„Správně a kampak se nám schoval?" Snaží se z nás dělat ještě větší idioty, než si připadáme.
„To netuším, pane." Odpoví mu Kurt. „Pokud vím, pověřil jsem vás vedením, kadete."
„Ano, pane."
„Tak jak je možné, že vám jeden muž schází?" Je na něm vidět, jak si to užívá. Kurt si nás zmateně prohlíží. „Nevím, pane." Přesto se snaží nevyjít z míry.
„Tak já vám to řeknu. Kadeta Clarka unesli povstalci při přesunu z kasáren. I když jste si toho nikdo nevšimli, máte teď jedinečnou příležitost ho zachránit. Protože jestli se vám tohle stane v terénu, už ho taky nikdy nemusíte vidět. Zařaďte se, kadete!" Poručí Kurtovi.
„Kdyby se tohle stalo doopravdy, přišli byste o člena týmu. Každý člověk, je na misi důležitý a nikoho si nemůžete dovolit postrádat. A protože kadet Clark zaujímá ve vaší jednotce místo zdravotníka, všichni ztrácíte na pět minut nohy." Ježiš, né. „Všichni zavěsit, jedem!"
Klusem přeběhneme k hrazdám. Každý má svojí. „Teď!" zavelí Ryder. Vyskočíme a chytneme se tyče oběma rukama.
Dá se to vydržet první minutu. Po uběhnutí druhé minuty je moje tělo o několik kilo těžší, po dalších dvou minutách už ruce skoro necítím. Dostávám křeč, přehmátnu si. Kouknu na ostatní. Všichni se statečně drží, ale Jimmymu najednou proklouznou prsty. Dopadne do dřepu. Talia zaúpí, když se Ryder ušklíbne.
„Ztráta dalšího. Další minutu!" Přejde k Jimmymu. „Kadete Elmersy, oznamuji vám, že jste právě umřel." Zasměje se, ale je jedinej. Tenhle humor není vtipnej, ne tady.

„Konec!" seskočíme dolů. Ruce mi asi za chvíli upadnou, i když to fyzicky není možný, psychicky se pořád drží tý pitomý hrazdy.
„Ve zbrojovně máte mapu, kde povstalci kadeta Clarka ukrývají. Také tam najdete vybavení, které si smíte vzít s sebou. Hodně štěstí." Popřeje nám ironicky.
Zbrojovna je kousek od výcvikového prostoru. Ani se nesnažíme o rychlejší chůzi. Všichni si prokřupáváme prsty a protahujeme se. „Mám dobrej nápad!" Zajásá na oko Kurt.
„Necháme ho tam a půjdeme spát."
„Nemáš špatný nápady, veliteli." Prohodí nadšeně Donna.

„Fakt děkujem!" zasténá Matt hned, co vejdeme do zbrojovny. Je prázdná, až na pár věcí na stole uprostřed místnosti. Dojdu ke stolu. „Mapa, kompas, čtyři čelovky a tři ruční baterky, dva nože a..."
„A?" pobídne mě k dalšímu vyjmenovávání Talia. „A nic. To je všechno."
„Skvělý." Prohodí zpruzeně Kurt. „Fajn. Tak T, D, J a R čelovky, já, E a M baterky. Nůž si vezme Matt a já. Jimmy ty se ujmi mapy a kompasu." Poslechneme ho. Nasadím si čelovku, překvapivě na čelo a postavím se k Jimmymu. Skloním se nad mapu. Všechny jména jakýchkoliv bodů jsou začerněné, abychom nezjistili polohu výcvikovýho tábora. V lese, několik mil odtud je namalovanej červenej bod, označující Clarkovu polohu. „Zabere nám to minimálně tři hodiny cesty." Prohlásí Jimmy. „Fajn, takže všichni si vezměte dostatek vody a bundu. Sejdeme se tady."

Hned za výcvikáčem zapadneme do lesa. Matt kolem sebe začne zběsile máchat rukama. „Kruci."
„Co je?" zeptá se udiveně velitel. „Komáři. Čím dál tím víc mi to začíná připomínat tábor, na kterej sem fakt nerad jezdil." Potom zhasne svojí baterku. Napodobím ho, stejně tak i zbytek. „Děkuju."
„Musíme sebou hodit. Nehodlám strávit celou noc venku." Propletu se kolem nich do čela naší výpravy. „Zase ses blbě vyspala?" ušklíbne se Matt na mojí adresu. Vždycky má v kapse nějakou poznámku. Je otravnej. „Rachel, hoď tam zpátečku. První půjde Jimmy, ale vážně bychom mohli pohnout. Jdeme!" Nechci se s Kurtem hádat. Počkám, než mě ostatní nepředejdou.

Jdeme svižným tempem, i když každou chvíli vepředu Donna, Talia nebo Jimmy zaklejí, když narazí na spadlý kmen nebo na díru v zemi. Jdu jako poslední. Po mém pravém boku kráčí Ean a po levé Matt. Při každém kroku se hřebem ruky otřu o Eanovu ruku. A při každém dotyku cítím její lehké zachvění. Bojuju s nutkáním začít si hrát s jeho prsty. Podívá se na mě. I přes neproniknutelnou tmu zaznamenám jiskru v jeho očích. „Počkat!" zarazí nás Jimmyho hlas zepředu. Rozsvítí si čelovku a začne studovat mapu. „Tady by měla být řeka."
Rozsvítíme si baterky a čelovky. Mezi stromy proniknou kužely paprsků. Ale je jasný, že tady ani v okolí, žádná řeka neteče. Neslyším šumivý zvuk tekoucí vody.
„Krása!" zajásá Matt. „Víte co, vyřešte to. Já si dám zatím pauzu, jo." Neřekne to jako otázku. Sedne si na zem a opře se o kmen.
„CIA, co jsme ti udělali!" zakleju potichu směrem k Eanovi, aby mě slyšel pouze on. Nevím, co ostatním řekli, ale přísně nám zakázali o našem pobytu u CIA mluvit. Nejspíš nechtějí, aby tady kdokoliv cokoliv z „tajného experimentu" věděl. Jsme jediný, kteří ještě nedosáhli plnoletosti. Což samozřejmě víme taky jenom my dva, Ryder, poručík a jejich nadřízení. Při příletu do tábora jsme dostali falešné průkazy a ani na našich psých známkách není pravé datum narození. Divím se, že nám nedali zase falešné identity. Jestli nás sem převeleli, protože jsme odmítali plnit rozkazy. Teda lépe řečeno, já jsem je odmítala plnit. Tak si můžu zatleskat. Pomohla jsem si. Vážně.
„Matte vstávej." Pobídne ho Kurt. Matt sice obrátí oči v sloup, ale poslechne. „Tak jo. Rozdělíte se. Každej půjde na jinou stranu půl míle. Potom se vrátíte a řeknete mi, co jste viděli." Řekne Jimmy. „Takže jsme se ztratili?" zeptá se Talia. „Ne, jenom..."
„Jo ztratili jsme se." Přizná navigátor.
Každému řekne, kam má jít. Já zamířím na severozápad. Svítím si na cestu. Komáři a mušky jsou otravní, ale radši je strpím, než abych někam zapadla. Nedostali jsme ani vysílačky. Celé tohle je směšné. Proč když má armáda spojených států tolik prostředků, nemůže svoje vojáky trochu víc vyzbrojit. Nemám u sebe absolutně nic, kromě čelovky a polní láhve s vodou.

Ujdu přibližně půl míle, ale jak jsem tušila. Všude jsou jenom stromy. Žádný odpichový bod ani řeka. Samé stromy. Vrátím se zpátky. Posadím se na kmen vedle Jimmyho. Jsme tady sami. „K čemu tohle všechno?" zeptá se mě. „Netuším."
„Myslím, že je to nějaký test, který nás má prověřit."
„To je možné. Koukal ses na tu mapu pořádně?" Věřím mu. Studoval navigaci a orientaci v terénu mnohem více něž ostatní, ale i on se mohl zmýlit. „Jsem si jistý."
„Čím přesně?"
„Že nemám tušení, kde jsme." Vezmu mu mapu z rukou. Prstem si najedu na označení výcvikového tábora. „Odtud jsme vyšli."
„Jo a šli jsme na sever." Doplní. Jedu prsten nahoru po mapě. Opravdu jsme přibližně teď měli narazit na celkem velkou řeku. Je velká. Jsem si jistá, že kdyby tady byla, už bychom jí zaslechli. Vrátím se o kus zpátky. „Co je tohle to?" zeptám se Jimmyho.
„Starý bunkr."
„Nepamatuju si, že bychom šli kolem něj."
„Ale jo. Určitě jsme šli." Ujistí mě, ale začne se do mapy koukat ještě usilovněji. „Ne stoprocentně nešli. To bych si pamatovala."
„Co to znamená?"
„To znamená, že jsme v hajzlu. Tohle nejspíš vůbec není mapa okolí tábora."