VOJÁK [KNIHA 2.]

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

Přešlapuju z místa na místo před Collinsovou kanceláří už asi deset minut. Konečně zpoza chodby vyjde Ean. „Víš o co jde?" vyhrknu na něj. „Netuším, poslal mě sem Stuart." Odpoví mi. Zadívá se mi hluboko do očí. Sklopím je a zadívám se do země. „Čekám tu už nějakou dobu. Tak kde je?"

„Přímo tady, Agentko." Collinson vyjde zpoza stejného rohu jako před minutkou Ean. Oba ho s Eanem pozdravíme. „Pojďte prosím dovnitř." Otevře dveře pomocí magnetické karty a pokyne nám ať se posadíme na dvě židle naproti jeho stolu.

Celá napjatá se posadím. S Eanem si vyměníme letmí pohled. „Nemusím vám vysvětlovat, proč jste tu." Začne Collinson zatím, co se usazuje za svůj stůl do křesla. „Vlastně, pane, ani jeden z nás to neví." Odpoví mu Ean. Opře se o opěradlo židle a zaujme trochu víc ležérní polohu než by se asi hodilo v téhle situaci. „Přišel pro vás nový úkol z vedení. Někdo nejspíš zatahal za nitky a ten váš průšvih se mu povedlo zamést." Zadívá se na mě, jako by mi tím chtěl něco naznačit. Asi vím, kdo to mohl být. „Takže se vrátíme k naší práci?" Zeptám se ho. „Ano, vrátíte. Bohužel z případu Fadějev jste byli oba staženi. Poletíte do New Yorku. Všechno se dozvíte v letadle. Odlítáte zítra brzo ráno, takže vám doporučuji jít si lehnout." Poděkujeme a zvedáme se k odchodu. „Agentko Clayová, s vámi chci ještě mluvit."

Posadím se teda zpátky na židli. „O co jde, pane?"

„Jistě víte, že tohle se už nesmí opakovat. Rozkazy jsou pro vás nadevše."

„Ano, pane." Souhlasím. „Tohle celé je experiment a pokud se to nebude vyvíjet dobře, vedení to může celé zrušit. Což byste určitě nechtěla. Tentokrát to ještě šlo zachránit, ale důrazně vám doporučuji plnit rozkazy a neporušovat je."

„Spolehněte se, pane. Byla to chyba, kterou nebudu opakovat." Sama svým slovům nevěřím. Collinson se na mě podívá a pokyne mi rukou směrem ke dveřím. „To rád slyším. Dobrou noc, Agentko."

Cestou na ubikaci přemýšlím, co asi budeme v New Yorku dělat. Doufám, že půjdeme mezi lidi. Už jsem dlouho nikoho jinýho kromě Eana a Stuarta neviděla. Jenom se trochu bojím, že to bude v terénu po posledních událostech divný. Ale třeba spolu potřebujeme zase pracovat. Třeba nám to pomůže se odreagovat. Spousta dospělých lidí spolu pracuje a zároveň jsou milenci. Jenže problém je v tom, že jsou dospělý. My jsme puberťáci, kteří si na dospělý jenom hrajou, protože nám nic jinýho nezbývá. Vlastně nevím, co by se mnou bylo, kdybych nebyla tady. Skončila bych v děcáku? Nejspíš jo. Moje vlastní rodina se o mě nechce starat. I když asi ta je důvod, že jsem vůbec tady. Takže těžko říct. Vyběhnu schody po dvou. Projdu celou chodbou až dozadu a vejdu do svojí ubikace. Svalím se na postel, boty odkopnu někam na druhou stranu od postele. Zavřu oči a pokusím se usnout. Ale chvíli to trvá.

Probudí mě bušení na dveře. „Vstávej, Clayová!" řve někdo za dveřmi. Promnu si oči a posadím se na posteli. „Už jdu!" zařvu nazpátek. „Počkám na tebe v hangáru." prohlásí ten hlas. Je to Eanův hlas. Pak slyším kroky, jak odchází. Rychle si vyčistím zuby, svážu vlasy do culíku a hodím na sebe svojí starou uniformu. Pak zamířím směrem k hangáru za Eanem.

Posadím se vedle něj do letadla. To se vznese a vyletí z hangáru směrem k New Yorku.
„Tak co nás čeká?" Zeptám se ho. „Koukej." Odpoví mi a podá mi tmavé desky. Samozřejmě taky se znakem CIA. Otevřu je. Jsou tam nějaké fotky ze sledovačky. Je na nich mladík okolo dvaceti v obleku. „To je náš cíl?" zeptám se. „Jo, Christian Beaufort, syn francouzského velvyslance. Pašuje do Ameriky tuny drog z Evropy. Jenže je to syn velvyslance a nechtějí z toho udělat mezinárodní incident. Takže se musíme dostat do jeho pokoje, nabourat se mu do notebooku nebo mobilu a zjistit, kdo tady v Americe ty drogy od něj přebírá a dál je prodává." Vysvětlí mi. „Zítra večer se koná jeden večírek smetánky, kde bude i on. V New Yorku máme připravený pokoj v hotelu, kde budeme mít věci na ten večírek. Mohla by to být zábava." Ušklíbne se, tak jako kdysi.
Taky se pousměju. „To doufám."