VOJÁK [KNIHA 2.]

KAPITOLA DEVÁTÁ

„Jak je tohle sakra možné?“ vychrlím ze sebe s přídavkem několika nadávek. „Copak jí nemají v záznamech?“

„Nemají. CIA si to drží pod pokličkou. Stejně tak o jejím otci.“ Objasní Stuart. „Výborný! To je fakt výborný. Takže ta mrcha nás unese, pak nám pláchne před nosem a teď si jen tak napochoduje do armády a my jí ani oficiálně nemůžeme nechat zatknout? Výborný!“

„Něco vymyslíme. Tady píšou, že jí nabírali k civilnímu letectví…“ přečte nahlas ze složky. „Musíme to zavolat Eanovi.“ Už zvedá telefon a chce vytočit číslo, ale zarazím ho.

„Počkej!“

„Proč?“

„Nemusí všechno vědět. Přišli jsme na to my. Proč by on měl sklidit slávu?“

„Odkdy je to soutěž, Rachel?“

Už jsem připravená. Stuart se rozhodl, že zůstane tady a projde zbytek mých složek. Vrtulník zrovna přistane na trávě několik metrů ode mě. Vrtule prořezává vzduch a tráva kolem černého lítajícího stroje padá z jedné strany na druhou. Neslyším nic než lomcování vzduchu. Vlasy mi poletují všude kolem hlavy a bičují mě do obličeje. Snažím se na svém zápěstí najít gumičku, ale asi jsem jí někde vytratila. Udělám krok směrem k vrtulníku.

„Počkej!“ zaslechnu těsně za sebou, ale v tom hluku, jakoby se hlas nesl z velké dálky. Otočím se. „Co je?“ Petersonovy vlasy vlají stejně neposlušně jako ty moje. Přestože je má o dost kratší. „Odlet byl zamítnut.“ Oznámí mi. Musí křičet, abych ho slyšela.

„Kým?“

„Generálem Kennethonem.“

„Nemá co odmítat. Rozkaz přišel shora. Poslali mě na skok pryč.“

To si vyřiď s ním. Čeká na tebe v kanceláři.“ Po těch slovech odběhl po trávníku pryč.

Projdu kolem sekretářky a pozdravím jí výrazným pokývnutím hlavy. Zaklepu na dveře, do kterých jsem se už jednou vloupala. „Vstupte!“

Generál sedí za svým stolem a pohrává si s plnicím perem. „Vojíne Clayová? Copak se děje?“

„Víte přesně, co se děje.“

„Pane.“ Dodám úsečně. „Já vím jenom to, že bez dovolení opouštíte základnu.“

„Potřebuju si něco zařídit. Myslela jsem, že vás o tom informovali, pane.“

„Nikdo mě o ničem neinformoval.“

„Ráda bych si půjčila telefon, pane.“

„A k čemu vám bude, vojíne? Já jsem tady ten hlavní. Rozkaz, který bych byl nucen uposlechnout, ten jediný rozkaz, by musel přijít od prezidenta nebo ministra. A obávám se, že jenom protože chcete odletět za svým kamarádíčkem, vám prezident nedá rozkaz k využívání armádních zdrojů. Takže ne! Nemůžete si půjčit telefon!“ při svém proslovu mu obličej vzteky zbrunátní. „Pane, mám právo si zavolat.“ Nepřestávám na něj tlačit.

„Myslíte? Já si totiž myslím, že jako obyčejný vojín, spodek vojenského řetězce, nemáte právo vůbec na nic. Dovolujete si až moc slečno.“

Stojím tam před jeho stolem a nechám do sebe pérovat tu hromadu žvástů, co mému takzvanému šéfovi vycházejí z úst.

„A teď laskavě opusťte mojí kancelář, vojíne.“

„Ano, pane!“ odpovím neochotně a zasalutuju. Samozřejmě hned vyrazím za Stuartem. To on to měl s Collinsonem vyřídit. Proč to neudělal?